Mussolini a jeho ztracený kufřík, zmocnil se jej Skorzeny ?

Benito Amicare Andrea Mussolini /1883- 1945/ Narodil se v revolucionářské rodině kováře a majitele hostince a učitelky, i Benito (dle mexického revolucionáře Benita Juáreze) vystudoval učitelský ústav, načež 1902 (19) dezertoval do

Švýcarska/CH, aby se vyhnul vojenské službě.

Ve CH se živil mj. jako pomocný zedník, vstoupil zde do Italské socialistické strany, a stýkal se i s ruskými Leninovými bolševiky ( původně byl Mussolini Leninem najatým revolucionářem, koncem války byl zarytým antikomunistou najatým Churchillem ).

Pro jeho účast v zakázaných revolučních spolcích jej Švýcaři 1904 zatkli a deportovali zpět do Itálie, kde byl nucen nastoupit vojenskou službu ( zatímco ing. Umberto Nobile / 1885-1978/ se v roce 1915 3x snažil o vstup do armády, ale nebyl ze zdravotních důvodů přijat ).

Jako bolševický revolucionář bez morálních skrupulí, zarytý ateista  a antimonarchista, Musssolini v roce 1907 na jednom revolučním mítinku nejprve pozurážel Boha, a poté prohlásil :  “ Dávám mu 5 minut, aby na mne seslal hromy a blesky, budu-li po těchto 5 minutách ještě žít, žádný Bůh neexistuje“ .

Od roku 1908 se Mussolini živil jako novinář, psal zejména články proti církvi ( po 1919 byly všechny staženy z oběhu ), 1908 napsal román Kardinálova milenka.

Rodinný vampirismus

V této době Mussolinimu vstoupila do života jeho bývalá spolužačka z obecné školy Rachel, kterou, společně s Benitem, učila Mussoliniho matka.

Rachel Guidi /1890-1979/pocházela z velmi chudé rodiny, která dřela na statku pronajatém od sedláka, když bylo Rachel 8 let, otec zemřel, musela odejít ze školy a spolu s matkou pracovat na poli pro sedláka. Když bylo Rachel 15 let, zemřela Mussoliniho matka – Mussoliniho otec její matku zaměstnal jako služku ( a svoji milenku ), a o 3 roky později 1908 zaměstnal jako služku i Rachel, která se tak v 18 letech seznámila s Benitem Mussolinim, kterému 1910 jako dvacetiletá porodila dceru.

1911 byl Mussolini zatčen při demonstraci proti italsko -TR válce, 1913 napsal o Janu Husovi Giovanni Hus, il Verdico/Hlasatel pravdy,  od roku 1914 byl šéfredaktorem listu Italské socialistické strany „ Avanti !“ v italském alpském městě Trento, ale po vypuknutí 1.sv.v. byl ze strany 1914 vyloučen,protože místo revolucionářského internacionalismu a neutrality začal prosazovat nacionalismus a zapojení Itálie do války na straně Dohody ( Ida Dalserová tvrdila, že Mussolini za změnu svého postoje přijal velký finanční úplatek od francouzské vlády,takže ve svém listu psal články na objednávku vychvalující Dohodu,a svému asistentu nařídil, aby zmobilizoval bývalé úderníky do pouličního boje proti pacifistům, viz mj. The Telegraph ze 14.10.09 ).

Historik z Cambridge Peter Martland, jenž našel účtenky v archívu Samuela Hoare, jenž byl v té době rezidentem MI5 v Římě, potvrzuje, že od roku 1917 byl Mussolini navíc placeným agentem UK kontrašpionáže MI5, která mu týdně vyplácela částku v hodnotě dnešních 6.400 euro ( Mussolini Britům předával informace jen z italského tisku nebo co slyšel po hospodách, a peníze utrácel za své milenky ).

Státy Trojdohody (UK, Francie a Rusko) se obávaly, aby Itálie po odchodu Ruska z fronty nepodepsala separátní příměří s Ústředními mocnostmi.

1914 se po 4 letech vztahu oženil s bohatou naivní kráskou Ida Dalser /1880-1937/( syn Benito Albino Dalser *1915 ), která jej jako chudého novináře finančně vydržovala, a dokonce prodala svůj kosmetický salón v Sopramonte a zastavila své šperky, aby Mussolinimu umožnila vydávat vlastní noviny Il Popolo d´Italia, ve kterých mj. oslavoval čsl. legie.

Mussolini však Idě Dalserové, dceři starosty, neřekl, že má se svojí milenkou/služkou nemanželskou dceru Eddu /1910-1995, 1930 se Edda provdala za diplomata Ciano, Mussoliniho ministra zahraničí, měli 3 děti (po válce chodila pro změnu s komunistou).

1914 se Mussolini připojil k militantní revoluční skupině Fasci d´azione rivoluzionaria internazionalista.

Poté, co Mussolini, stále se stýkající s Rachel, odešel 1915 na frontu, jej Ida Dalserová již neviděla ( viz film Marka Bellocchio Vincere/“Zvítězit“, heslo fašistů ).

Mussolini se matce svého syna Benita odvděčil tím, že se na frontě v 12/1915 nelegálně za stávajícího manželství s Dalserovou ( Dalserová, dle dokumentů, které se Mussolinimu nepodařilo zničit, po celou dobu války pobírala jako jeho manželka válečnou penzi ) oženil se svojí opětovně těhotnou milenkou Rachel Guidi, se kterou měl celkem 5 dětí – dceru Eddu /*1910-1995/, syny Vittorio /1916-1997 filmový producent, po válce žil v Argentině, 2 děti/, Bruno /1918-1941 pilot, dcera Marianna *1940, zahynul při testování bombardéru /, Romano/1927-2006, pianista, 2 dcery se sestrou Sofie Lorenové / + dceru Anna Maria /1929-1968/). I během druhého manželství měl Mussolini celou řadu milenek.

Jakmile se stal italským Ducem a potřeboval smír s Vatikánem, Mussolini, aby nevypukl skandál, nechal dokumenty o svém prvním manželství zničit, a Dalserovou, která, bytˇ pod 24hodinovým dohledem politické policie, nepřestávala pranýřovat jeho bigamii, 1926 zavřel jako „ psychopatku „ na psychiatrii ( 1927 se ateista Mussolini nechal pokřtít, aby si na svoji stranu získal katolíky, kteří kritizovali, že italský stát pod Mussolinim připojením Říma „ odepsal „ Vatikánský stát ).

Dalserová zemřela 1937 v izolaci na ostrově San Clemente v Benátkách po 11 letech psychického týrání psychodelikami, údajně na krvácení do mozku, aniž by za ta dlouhá léta ještě spatřila svého syna. V dopise mu napsala :“ To, co si udělal, by neudělal ani Nero ani Caligula „ . Byla pohřbena ve společném hrobě.

Její syn byl vládními agenty unesen, bylo mu řečeno, že matka zemřela, a byl dán do adopce – adoptoval jej italský fašista ze Sopramonte, stal se příslušníkem Italského královského námořnictva, ale protože ani Benito Dalser nepřestal tvrdit, že je synem Mussoliniho, byl i on 1936 zavřen na psychiatrii v Miláně, kde byl 26.8.42 (26 let) zavražděn po opakovaných injekcích, kterými jej jeho žalářníci uváděli do kómatu. Také vlastního prvorozeného syna nechal Mussolini hodit do společného hrobu.

Po válce byla kauza Dalserová označena razítkem přísně tajné, Itálie se dozvěděla o Mussoliniho první manželce a prvorozeném synovi až v roce 05, kdy je veřejnosti v TV dokumentu představil  italský novinář Marco Zeni, třebaže o Mussoliniho předválečném vztahu k Idě italská veřejnost věděla od roku 01 od italského historika.

Mussoliniho vládním úředníkům se nepodařilo zničit všechny stopy, mj. se našel soudní příkaz, kterým bylo Mussolinimu nařízeno vyplácet podporu své manželce Idě a jejich synovi.

Zdokumentování otřesného Mussoliniho chování mělo v tehdejší Itálii velký společenský dopad, protože pravda o Mussolinim vyšla najevo v době, kdy se ultrapravičáci (postfašistická Národní aliance v Berlusconiho koaliční vládě ) a Berlusconi samotný snažili rehabilitovat Mussoliniho jako vzorného manžela a otce, a neškodného, občas pomýleného, diktátora.

Mussoliniho však zajímali jen milenky, nestaral se ani o své starší syny Vittoria*1916 a Bruna *1918, blíže měl k Brunovi, telefony obou nechával odposlouchávat tajnou policií, která na ně z příkazu Mussoliniho vedla svazek a sledovala je 24 hodin denně. Bruno miloval letadla a rychlá auta, v 4/38 autem srazil a zabil chudou postarší ženu, ale před soud postaven nebyl, prohlásil, že to byla její chyba. O svém poslání vojenského pilota uvedl, že jej zabíjení v Somálsku a ve Španělsku bavilo.

Přivedl do jiného stavu služku a vyhodil ji, aniž by se o ni postaral s tím, že jeho otec to také tak dělá.

Po jeho smrti v roce 41 při havárii letadla Mussolini zorganizoval teatrální show , aby ukázal, jak jako Otec trpí.

Za biologického syna Mussoliniho byl považován i ultrapravicový italský politik  Pino Romualdi/1913-1988/, jenž pocházel ze stejné vesnice jako Mussolini.

1917 se Mussolini zranil při neodborném zacházení s granátem a z fronty byl odsunut zpět do civilu.

23.2.19 bývalý socialista a odborový předák Mussolini s cílem obnovit italskou „ velikost“/Říši římskou, založil v Miláně Fašistickou stranu, a 23.3.19 založil vůči levici a jejím odborům teroristickou organizaci Fasci italiani di Combattimento /Bojové svazky.

Mussoliniho squadristi /černokošiláci ( příslušníci squader Arditů /přepadových jednotek italské armády, kteří nosili černé uniformy ) v 8/1920 potlačili generální stávku v milánské továrně Alfa Romeo ( Mussoliniho fašisty si poté najímali průmyslníci na profesionální stávkokazectví ), útočili proti sídlům odborů, sídlům Socialistické a Komunistické strany, proti redakcím levicových novin, proti anarchistům, proslavili se svými vraždami ricínovým olejem, smíchaným s benzínem, který své protivníky donutili vypít  – napadení reagovali vytvořením lidových milic /arditi del popolo, takže pouliční boje připomínaly občanskou válku.

Musssolini však podpořil obsazení některých továren dělníky, aby jej i tito přijali za svého vůdce.

Ve volbách 1919 Mussoliniho fašistické uskupení neuspělo, poslancem v rámci Giolittiho Národní unie se za své Fasci italiani di Combattimento / Fascisti stal až v 5/1921.

Teoretikem italského fašismu byl Giovanni Gentile, jenž požadoval návrat k římskému impériu s tím, že nový vůdce musí být machiavelistou, jenž se nesmí ohlížet na morálku ( Mussoliniho oblíbený citát :“ Říkám, co si nemyslím, a myslím si, co neříkám „ ).

V létě 1921, kdy se Giolitti neúspěšně pokusil rozpustit černokošilácké milice, Mussolini podepsal efemérní pakt se socialisty, čímž si proti sobě poštval tvrdé jádro strany. V 11/1921 byla založena Mussoliniho strana Partito Nazionale Fascista, která měla již 700 000 členů.

Když se Mussolini dozvěděl, že ministerský předseda Luigi Facta svěřil Gabrielu d'Annunzio organizaci velké demonstrace na den 4.11.1922 k oslavě národního vítězství ve válce, rozhodl se pochodem na Řím urychlit proces eliminace politické konkurence. Pochod na Řím 25.000 černokošiláčů zorganizovali jeho velitelé, včetně dvou armádních generálů, zatímco Mussolini čekal v Miláně, kde vyhrožoval, že svrhne vládu, nebude-li jmenován premiérem. Churchill, v té době stoupenec ex UK agenta Mussoliniho, 1922 prohlásil :“Kdybych byl Ital, byl bych fašista „.

26.10.1922 bývalý premiér Antonio Salandra varoval ministerského předsedu Luigiho Facta, že Mussolini požaduje jeho rezignaci, a že pochoduje na Řím, čemuž Facta nevěřil, dokud se 4 kolony fašistických jednotek v počtu zhruba 30.000 mužů neobjevily 28.10.1922 u Říma.

Luigi Facta vydal rozkazy armádě k obraně Říma, král Viktor Emanuel III. je však odmítl podepsat,a 31.10.1922,aby zabránil občanské válce a komunistické vládě, předal vládu Mussolinimu ( do doby než jej král jmenoval premiérem, byl Mussolini zarytým antimonarchistou ),jenž se ve svých 39 letech stal nejmladším premiérem Itálie. Mussolini lidu s fašistickým pozdravem Viva Italia ! za bouřlivého potlesku slíbil, že ze Středozemního moře udělá italský rybník, z Itálie velmoc, a vrátí jí slávu římského impéria.

Mussoliniho nástup k moci popisuje YU spisovatel Ivo Andrič /1892-1975/, mj. kniha Most na Drině (1944), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 61 ( finanční odměnu s ní spojenou věnoval Knižnímu fondu Bosny-Hercegoviny), v mládí člen protirakouského spolku Mladá Bosna, v letech 1920-1941 velvyslanec YU ve Vatikánu. Andrič jako nejmarkantnější vlastnost Mussoliniho uvádí oportunismus.

1923 Mussolini v hollywoodské produkci Samuela Goldwyna ( Židé v US nesměli podnikat v divadle, tak založili US kinematografický průmysl, který US smetánka považovala za „ lidovou zábavu „ ) natočil sebepropagační film Věčné město/The Eternal City ( neznámý Putin se medializoval agresí vůči Čečensku na podzim 99). Film byl objeven v roce 06 v archívech Muzea moderního umění v NYC, zbyl z něho jen 28minutový záznam. Mussoliniho narcismus filmovému štábu poskytl celý palác na piazza Venezia, a zahrál si hlavní roli protibolševického vůdce a dobráka, milujícího svůj lid.

1923 Mussolini okupoval řecký ostrov Korfu v odvetu za zabití generála Enrica Tellini na řecko-albánské hranici v 8/1923, LON a PAR Mussoliniho po měsíci ale donutila, aby ostrov vyklidil.

V 3/1924 Mussolini dosáhl diplomatické dohody se Spojeným královstvím Srbů , Chorvátů a Slovinců o připojení přístavu Rijeky/Fiume k Itálii, a v 6/1925 odstoupili Britové Itálii ve východní Africe kus území, které bylo připojeno k italskému Somálsku.

V roce 24 došlo ke střetnutí sicilské Mafie a Mussoliniho, když se mafián Francesco Cuccia /don Ciccio postaral o to, aby projev Mussoliniho při jeho návštěvě Sicílie obyvatelstvo bojkotovalo. Mussolini dal poté boloňskému prefektovi Cesare Morimu /“Železný prefekt“ volnou ruku k tomu, aby na Sicilii terorem prosadil autoritu státu. Část mafiánských bossů byla uvězněna, část vstoupila do Fašistické strany, zbytek uprchl do US.

V 4/1924 Mussoliniho strana v koalici s liberály vyhrála parlamentní volby, jejich vítězství označil za podvod šéf Socialistické strany poslanec Giacomo Matteotti ( nebyl to žádný proletář, ale realitní maagnát), v 6/24 byl unesen a zavražděn dle médií speciální milicí squadristů, která byla pro své vraždy označována za „ Mussoliniho Čeku „, jejíž velitel podléhal přímo Mussolinimu. Emmanuel III nicméně Mussoliniho, jenž 3.1.25 veřejně přiznal politickou odpovědnost za vraždu Matteottiho, znovu podpořil.

Luigi Villari ve své knize Italian Foreign Policy Under Mussolini (NYC 1956) naopak uvádí, že Matteottiho unesli z vlastní vůle squadristé, kteří s Mussolinim osobně neměli nic společného, a že Matteotti, jenž měl TBC, zemřel na plicní krvácení, když se svými únosci pral. Únosci byli vzápětí odsouzeni k vysokým trestům vězení, a jeden z nich, Amerigo Dumini, byl za únos Matteottiho v roce 47 odsouzen ještě  „ revolučním antifašistickým soudem „ k dalším 30 letům vězení  ( list The NYC Times  z 5.4.47 ).

Squadristé byli reorganizováni do Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale/MVSN, v jejímž čele stál Mussolini, po vzoru zločineckého bolševického režimu vznikla tajná politická policie/OVRA, která dodávala zatčené před speciální tribunály pro bezpečnost státu.

Po vzoru Komsomolu byla vytvořena mládežnická organizace s povinným členstvím Opera Nazionale Balilla, povinné vojenské cvičení fašistické mládeže bylo v neděli dopoledne, kdy měla být mládež na mši, což vyvolalo konflikt mezi papežem a Mussolinim.

Političtí odpůrci Mussoliniho ( 10.000 z nich, zejm. Mussoliniho bývalí spolupracovníci ze socialistického období Antonio Gramsci + Amadeo Bordiga  ) byli uvězněni v ostrovních koncentračních táborech, nicméně, na rozdíl od bolševického a nacistického režimu, bylo za protifašistickou činnost  popraveno   „ jen „ 9 lidí.

Mussolini přesvědčil krále i o nezbytnosti vytvořit novou, fašistickým ideálům oddanou šlechtu, 1925 byl proto admirál Ciano, Mussoliniho ministr pošt a dopravy, spolu s dalšími Mussoliniho důstojníky, povýšen na hraběte.

V 10/1925 gen. guvernér italského Somálska Cesare de Vecchi zahájil tažení proti samostatnému svazu proitalských sultanátů, do dvou let si je všechny podrobil. Stejně brutálně si počínal gen. Rodolfo Graziani /Fezzanský řezník v Severní Africe (Tunisko, Libye) proti Tuaregům – mj. je zahrnul yperitovými nálety.

4.11.1925 se Mussoliniho při jeho projevu na balkóně pokusil odstřelovačskou puškou zastřelit Svobodný zednář a socialista Tito Zaniboni, byl zatčen 3 hodiny před útokem.

8.4.1926 se Mussoliniho pokusila zastřelit Violeta Gibsonová, byl jen postřelen, 11.9.26 hodil na Mussoliniho automobil ruční granát, aniž by Mussoliniho zranil,  anarchista Gino Lucetti. 31.10.26 v Bologni na vojenské přehlídce na Mussoliniho zahájil palbu 15letý anarchista Anteo Zamboni, černokošiláci jej zlynčovali na místě.

V 2/1931 byl před útokem na Mussoliniho v hotelovém pokoji plném výbušnin zadržen US anarchista Michael Schirru ( naturalizovaný US občan s US manželkou ), jenž se pokusil spáchat sebevraždu, ale přežil. V krátkém soudním řízení bez právníka a bez poroty byl mladým fašistickým hrdlořezem Cristinim odsouzen k trestu smrti a popraven, US ambasáda se o jeho osud nezajímala.

1926 Mussolini obdržel čsl. Řád Bílého lva za svůj kladný postoj k husitství a k čsl. legiím , třebaže po roce 1919 se ke svému postoji již nehlásil ( Mussoliniho režim oslavovali někteří prvorepublikoví intelektuálové, mj. R.V.Hynek ve své knize Obrození Římem, novinář Alfréd Fuchs, stoupenec Masarykovy demokracie, v knize Propaganda v demokraciích a diktaturách, či spisovatel Jaroslav Maria, židovského etnika, jenž zahynul v Osvětimi, jenž po své cestě do Říma napsal „ Hnutí italského fašismu je ideové a hrdinské. Cítil jsem se úžasně mravně povznesen, když jsem viděl tu velikou sílu černých košil, jak pochodují ulicemi. Opravdu, toto je mravní obroda Evropy.“).

Mussoliniho korporativní fašismus (vzniklo 22 korporací zastupujících hlavní hospodářské odvětví země, které řídil přímo Mussolini – každá profese měla svoji korporaci, ve které byli paritně zastoupeni zaměstnavatelé i zaměstnanci, když svůj spor nevyřešili, rozhodla o něm Velká fašistická rada) měl všechny třídy na idee nacionalismu pod Musoliniho diktátorstvím harmonicky sdružit v kapitalistickém totalitním korporativním státě ( fašismus však prolínala i protikapitalistická rétorika), který převzal kontrolu nad průmyslem i nad odbory ( legální byly jen státní odbory dle sloganu  „ vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát „).

V době, kdy ve 20.letech jedli Italové ve městech kočky, takže prefekt Turína je zakázal zabíjet, aby se nezvýšila populace krys, Mussoliniho „stát blahobytu“ ( povinné pojištění proti nehodám, nemocem, stáří, opatření proti TBC, minimální mzda, placená dovolená, stipendia pro děti ) v letech 1925-35 podporovala i levice (Mussoliniho fašismus požadoval půdu pro rolníky a zastoupení dělníků ve vedení podniku , „marxistický fašista „ Mussolini, obdivovatel Lenina i Stalina, tvrdil, že korporativismem byl překonán kapitalismus i socialismus /Mussoliniho „třetí cesta“ , teoretik fašismu Ugo Spirito spekuloval o syntéze fašismu a bolševismu ) ,třebaže Komunistická a Socialistická strana byla zakázána.

Mussoliniho definice fašismu :“ Fašismus není to pravé slovo, jde o korporativismus, o sloučení státu a trhu „ , což nejlépe vysvětlil US senátor Homer T. Bone 4.6.43 před vojenským výborem Senátu :“ I.G.Farben je Hitler a Hitler je I.G.Farben „ .

Pétainovo tradicionalistické sociální cítění odmítalo socialismus, ale když již měl ve své „ svobodné „ zóně pod tlakem německé okupační správy zavést nějaký Nový řád ( který budovali fašisté a nacisté, když odmítli tradiční hodnoty), vyhlásil v 10/41 ke zlosti Hitlera italský korporativní fašismus, který zavrhl socialiasmus i kapitalismus, a přeorganizoval pracovní trh do korporací.

Přesto byl Mussoliniho stát korporativním státem jen částečně, protože o všem rozhodoval Mussolini, pravým korporativním státem bylo Dollfussovo Rakousko a zejména Salazarovo Portugalsko, kde Salazar 1932 vyhlásil nový stát na korporativních principech/stavovský stát, v němž korporace, jejichž vedení volili a odvolávali jejich členové, měly větší pravomoci než parlament.

Salazar zakázal extrémistické politické strany – komunistickou, socialistickou a pronacistické.  Salazar, jenž žil velmi asketicky, se za diktátora nikdy neprohlásil, a protože byl bigotním katolíkem, ústava prohlašovala, že veškerá moc pochází od Boha, a politici jsou odpovědni především Bohu .

Salazar za pravou církev považoval jen katolickou, ale uplatňoval náboženskou svobodu, v Portugalsku existovaly i židovské a muslimské školy, a rodiče ateisté mohli své děti dát do nábožensky neutrální školy.

Své finanční sponzory Mussolini odměnil privatizací průmyslu, třebaže od poloviny 30.let začal stát privatizované podniky znovu přebírat.

Mussoliniho izolovaný korporativní systém Itálii uchránil před přímým dopadem světové ekonomické krize/29-33/, ale ekonomický rozmach nenastartoval.

Kontrolu nad zemí převzala 1928 Velká fašistická rada, parlamentní systém oficiálně zrušen nebyl, a jako dekorace zůstala i monarchie, ale ústava z roku 1928 stanovila, že Duce, titul, který si sám udělil, má absolutní moc.

Všichni učitelé museli přísahat věrnost fašistickému režimu, který se zavazovali bránit. Šéfredaktory deníků osobně vybíral Mussolini, pouze ti novináři, kteří měli „ akreditaci „ od Fašistické strany, mohli jako novináři pracovat.

Mussoliniho Ministero della cultura popolare/MinCulPop vydávalo novinářům příkazy nejen ohledně obsahu článků, ale i jaká slova mají být vytištěná tučně, a jak veliký má být nadpis.

Na rozdíl od efektivní fašistické a nacistické propagandy, Frankův propagandistický aparát v Madridu nestál za nic, protože jej vedli členové Katolické akce, nikoliv členové Frankovy strany.

1929 byly podepsány Lateránské smlouvy mezi Mussoliniho italským státem a Vatikánem/s papežem Piem XI, ve kterých italský stát uznal nezávislost Vatikánského státu, který na oplátku uznal Mussoliniho italský stát s Římem jako s hlavním městem.Tím Mussolini vyřešil od roku 1871 neřešené vztahy mezi Svatým stolcem a italským státem.

V zahraniční politice v 12/1927 Mussolini podporoval územní požadavky Madˇarska a BG, a tiranským paktem ovládl Albánii ( ropná pole na jihu země), která se stala italským protektorátem, a Ahmet Zoga z vůle Mussoliniho albánským králem.

Austrofašismus (1933–1938)

Po rozpadu Rakouska-Uherska si 99 % Rakušanů přálo sjednocení s Německem, ale saintgermainská smlouva z 1919 používání názvu Německé Rakousko zakázala.

Nestabilní vlády nebyly schopny světové hospodářské krizi/29-33/ čelit, rostlo napětí mezi křesťanskými sociály (nacisty) a sociálními demokraty, jejich pouličních bitek se účastnily polovojenské organizace (velkoněmecký Heimwehr pod kontrolou rakouských nacistů, ktrrý se 1931 pokusil o státní převrat, a sociálně-demokratický Republikanischer Schutzbund).

Dollfuss, prosazující Mussoliniho etatistický fašismus, nikoliv Hitlerův nacionální socialismus, se stal kancléřem 1932, zkorumpovaný parlamentarismus nahradil režimem autoritářským. Od nástupu Hitlera v 1/33 vládl Dollfuss sám přes dekrety, zavedl cenzuru, zrušil svobodu shromažďování, zakázal stávky, rozpustil politické strany, sociálně demokratický Schutzbund i Heimwehr (+ zřídil pro nacisty „záchytné“ koncentrační tábory), a v 9/33 vyhlásil fašistický režim.

Rakousko dostávalo finanční pomoc od Společenství národů, proto sbližování s Německem nepřicházelo v úvahu, napjaté vztahy měla Vídeň i s ČSR.

Přes kancléře Dollfusse, jenž podporoval chorvatské a makedonské separatisty, získal vliv v Rakousku Mussolini, jenž  s Dollfussem a s Budapeští v 3/34 podepsal Římské protokoly - v 7/1934 byl Dollfuss nacisty zastřelen ( jeho rodina byla v té době na dovolené u Mussoliniho ), avšak pronacistický puč ve Vídni, po kterém by se Rakousko spojilo s Německem, se pučistům nezdařil, naopak nová vláda kancléře Kurta Schusschnigga rakouskou odnož NSDAP postavila mimo zákon.

Rakouská levice, která Dollfusse označovala za „ horšího než Hitlera „, zejména poté, co v 2/34 nechal ve Vídni rozbořit bloky domů sociálně slabších, které „socialističtí“ schutzbundovci v bitkách s Heimwehrem proměnili v pevnosti (jeden z bloků provokativně nazvali Karl Marx Hof ), jeho smrt komicky oplakávala, stejně jako Stalin oplakával ze strany NKVD zavražděného Sergeje Kirova, kterého nechal 1.12.34 zavraždit, mj. protože byl oblíbenější než Stalin, viz také Putina plačícího na hrobě národem oblíbeného Putinovou klikou odstraněného Sobčaka.

Putin od Stalina převzal jednu praktickou metodu – z vražd svých nepřátel obvinil přátele zavražděných, takže se všech zbavil jednou ranou,výstižným příkladem je vražda bakéře Andreje Kozlova ze 9/06. Stalin po zavraždění Kirova nechal postřílet stovky jemu nepohodlných lidí, „osnovatelů „ vraždy.

Snaha o puč NSDAP v Rakousku Mussoliniho rozzuřila tak, že k rakouským hranicím vyslal 4 armádní divize, takže Hitler se od akce NSDAP raději distancoval.

Nový kancléř Kurt Schuschnigg dále bojoval proti rakouským nacistům, ale situaci neměl pod kontrolou, Mussolini se ve Španělsku sblížil s Hitlerem, německý tlak se stupňoval - srážky mezi Heimwehrem a Schutzbundem byly stále tvrdší, BER zastrašoval Rakousko mj. přelety německých letadel přes rakouské území. Vyhnaní rakouští nacisté v Německu zformovali Rakouskou legii.

V 1/38 nacisté Schuschnigga  pozvali „k přátelské rozmluvě“ do Berchtesgadenu, a dali mu ultimátum - Schuschnigg byl přinucen obsadit vládu dle německých požadavků ( mj. vzít do vlády nacistu Artura Seyss-Inquarta, v Norimberku popraveného ), povolit v zemi NSDAP a propustit nacisty z koncentračních táborů.

Když mu BER předal 3.3.38 další požadavky, kancléř Schuschnigg je odmítl, a pokusil se čelit německému tlaku na Anschluss Rakouska vypsáním plebiscitu o Anschlussu na 13.3.38, což BER rozlítilo, a 11.3.38 v ultimátu žádal jeho demisi, které dosáhl, protože Wehrmacht stál na rakouských hranicích. Seyss-Inquart vytvořil 12.3.38 loutkovou vládu, která oficiálně požádala německou armádu o pomoc při řešení vnitropolitického chaosu.

Téhož dne za mlčení světa Wehrmacht obsadil Rakousko, a o den později Hitler prohlásil Rakousko za říšskou Východní marku, což si nechal stvrdit lidovým hlasováním, v němž 99% obyvatel připojení k Německu odsouhlasilo.

Ačkoliv Anschluss znamenal porušení mnoha mezinárodních smluv, proti nacistické okupaci Rakouska žádný stát neprotestoval -  proč by měl – ve Vídni Hitlera vítaly jásající davy.

Gestapo začalo zatýkat Židy a představitele Dollfussova i Schuschniggova režimu. Rakouské hospodářství se dostalo do rukou Němců, jejichž opatření ve prospěch práce pro Říši měla pozitivní ekonomické a sociální dopady (nezaměstnanost klesla z 27 % na 3 %).

1,2 milionů rakouských občanů narukovalo do Wehrmachtu, skutečná válka pro Rakousko začala v 8/43, kdy spojenecké bombardování z italského území zabilo přes 100 tisíc lidí a zdemolovalo polovinu bytů ve Vídni. Ve válce padlo 200.000 rakouských vojáků, dalších 30 tisíc Rakušanů ( zejm. sociální demokraté a komunisté ) a 65 tisíc rakouských Židů zahynulo v koncentračních táborech/KL.

Třebaže protinacistické povstání v Rakousku nikdy nevypuklo, Rakušané se 1945 pokoušeli vítězné mocnosti přesvědčit, že jsou obětí nacismu (Anschluss).

 Rakousko bylo rozděleno do okupačních zón, Kreml dopravil do Vídně marxistu a  sociálního demokrata Karla Rennera /1870-1950/, v letech 1918-20 prvního kancléře Rakouské republiky. Spojenci i bolševici si mysleli, že Renner bude kremelskou loutkou,ale nebyl, okupační vojska z Rakouska však odešla až v roce 55.

1934 se Mussolini zbavil svého hlavního kritika – maršála Balbo, přítele Göringa, jenž odmítl spolupráci s nacisty pro jejich antisemitismus, 1934 Mussolini maršála odsunul do funkce guvernéra Libye.

14.6.34 milovník opery Mussolini (Giuseppe Verdi ) povýšenecky přijal milovníka opery Hitlera ( Richard Wagner ) v Benátkách ( o měsíc později Hitler nechal zavraždit rakouského kancléře, Mussoliniho spojence ).

V 10/34 makedonsko-chorvatské komando, vyzbrojené nacisty a vycvičené v Itálii, zastřelilo YU protinacistického krále Alexandra I, střelbu nepřežil ani francouzský ministr zahraničí Louis Barthou, jehož nástupcem se stal fašista Pierre Laval. Alexandra I nahradil proněmecky orientovaný princ-regent Petar.

Ješitný Mussolini byl ve své mediální kampani za svůj správný obraz na veřejnosti stejně komický jako Putin, a na fotografii, na které v roce 35 žne vedle žen obilí, svlečený do půli těla, připomíná Putina, který se vysvlečený do půli těla prohání na koni či drží v rukou obří rybu. Na této fotografii, kterou uveřejnil Süddeutsche Zeitung, jsou si oba neuvěřitelně podobní, jako vejce vejci. Možná, že se jím Putin inspiroval.

Mussolini, stejně jako Putin, ze sebe dělal Otce vlasti, reformátora a geniálního národního hospodáře, se Stalinem měl společnou vášeň pro vysušování bažin a stavění kanálů – v roce 32 nechal vysušit Pontinské bažiny (zdroj malárie ) na jihu Říma odvodněním říček kanálem, o což se neúspěšně snažili již Římané, Gaius Julius Caesar, papež Pius VI, Leonardo da Vinci i Garibaldi, viz historický román „Mussoliniho kanál“ od Antonia Pennacchi, jenž v Itálii obdržel prestižní cenu Strega ( Pennacchi Mussoliniho nazývá „ fašokomunistou „. ) .

Zatímco Stalinovi kanály holýma rukama hrabali vězni z gulagů, kteří při jejich hloubení umírali po desetitisících, Mussolini svým kanálem řešil nezaměstnanost - do vysoušených bažin, Mussoliniho „ Zaslíbené země „ , přestěhoval 30.000 „dobrovolnických“(zadlužených ) chudých rodin, které je po vysušení měly přeměnit na úrodnou půdu. Vysekávaly neprostupný les plný hadů přes dva metry dlouhých v močálech plných komárů. Již za Římanů platilo „ Běda těm, kdo do nich vstoupí „, což v roli turistů potvrdili i Goethe a Stendhal.

V 1/35 Laval uzavřel s Mussolinim dohodu o územních ústupcích ve Francouzském Čadu a ve Francouzském Somálsku. Součástí dohody, se kterou souhlasil i Londýn/LON, bylo i uznání, že se Habešské císařství ( členský stát Společnosti národů ! ) nachází v italské sféře vlivu ( cílem Mussoliniho bylo vytvořit „Italskou Východní Afriku“ – spojit Italskou Eritreu a Italské Somálsko s Habeší, a „ seznámit barbary s civilizací „ ,  viz také můj článek  Etiopie porazila Itálii, a zajistila si nezávislost (1896) - Blog iDNES.cz ).

V 4/1935 Mussolini, aby zachránil italský vliv v Rakousku, svolal do italského Stresa na břehu jezera Maggiore konferenci, na které se snažil o vytvoření protinacistické koalice s francouzským premiérem Lavalem a britským/UK premiérem MacDonaldem. Laval a MacDonald dorazili v reakci na prohlášení Berlína z 3/35, že Německo poruší Versailleskou mírovou smlouvu a zavede všeobecnou brannou povinnost, vybuduje si zakázané letectvo, a armádu z přikázaných max. 96.000 mužů rozšíří na 36 divizí ( 500.000 mužů).

V závěrečné deklaraci se přihlásili k platnosti Locarnských dohod z roku 1925, potvrdili nezávislost Rakouska a zavázali se, že v budoucnu nepřistoupí na žádné pokusy o revizi Versailleské mírové smlouvy. Nejtvrdší přístup vůči Hitlerovi v této době zastával Mussolini, Británie se nechtěla Hitlerovi přímo postavit pro případ, že by se s ním dohodla.

Smlouva mohla mít význam, kdyby její signatáři obsadili Německo, aby mu zabránili ve zbrojení, ale to nechtěl LON, který naopak následným uzavřením anglo-německé námořní smlouvy umožnil zvýšit velikost německého námořnictva o 35% a stavět ponorky ...

Na přání Mussoliniho nebyla na konferenci zmíněna otázka případné italské agrese vůči Habeši, takže kdo mlčí, souhlasí, vyložil si Mussolini, ale musel být opatrný, protože Habeš sousedila jak s Francouzským Somálskem, tak s Britským Somálskem. Angloněmecká námořní dohoda, kterou Britové se signatáři Stresa nekonzultovali, Mussoliniho rozzuřila, již neměl žádný důvod útok proti Habeši odkládat.

6.1.36 Mussolini německému velvyslanci Ulrichu von Hassell sdělil, že se nebude bránit tomu, aby Rakousko přešlo do německé sféry vlivu, zůstane-li Rakousko nezávislým státem, a 22.2.36 Mussolini Hitlerovi odsouhlasil remilitarizaci Porýní s tím, že Itálie Locarnské dohody nedodrží, bude-li Porýní remilitarizováno.

V 10/1935 Mussolini přepadl Habeš/Etiopii ( MI5 byla o Mussoliniho záměru předem informována od jednoho německého protinacistického diplomata v LON, ex šéf MI5 SirSamuel Hoare, jenž se stal ministrem zahraničních věcí, ponechal v Habeši Mussolinimu volnou ruku, a spolu s ministrem Lavalem, budoucím kolaborantem, navrhl rozdělení Habeše mezi Itálii, LON a Paříží/PAR „Hoare-Laval Pact“ 1935, který pobouřil UK veřejné mínění, a Hoare musel odstoupit.

Navíc MI5, která svého agenta Mussoliniho dobře znala, informovala britskou vládu, že vyjednávat s Mussolinim, přesvědčeným o vlastní výjimečnosti, nemá cenu, stejně tak s Hitlerem, trpícím stejnou poruchou osobnosti, viz kniha The Defence of the Realm/ oficiální historie MI5 od Christophera Andrew ).

Společnost národů v čele s Británií a Francií oficiálně napadení Habeše „ostře“ odsoudila, 7.10.35 označila Itálii za agresora, a uvalila na ni sankce ( okupace Habeše Itálii ekonomicky zničila, Itálie stála před ekonomickým bankrotem, zatímco zbytky císařské armády nadále vedly gerilovou válku – protože mezinárodní společenství neodsoudilo ani TR genocidu Arménů, mohli italští vojáci vyhlazovat chatrně ozbrojené i neozbrojené Habešany kulomety a zakázanými bojovými plyny ).

Mussolini a španělská občanská válka

Od roku 36 italské jednotky černokošiláčů pomáhaly Frankovým oddílům ve španělské občanské válce, mezi černokošiláči byl i římský katolík Licio Gelli *1919, pozdější bankéř a svobodný zednář (lože P2), spolupracovník CIA, zmíněný ve zprávě o zavraždění Olofa Palmeho, a sponzor Matky Terezy, zapojený do skandálu s Bankou Ambrosiano. Za občanské války ve Španělsku byl styčným důstojníkem mezi Mussolinim a Göringem, viz mé články

Göring posílal zbraně i španělským republikánům - Andrea Kostlánová

+Olof Palme I.,státem blahobytu likvidoval ... - Andrea Kostlánová  +

Olof Palme II, ultrapravice jej varovala - Andrea Kostlánová - iDNES.cz

+ Proč Kreml zavraždil Olofa Palme - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová

Mussoliniho intervence ve Španělsku zmařila jakékoliv šance na usmíření s LON a s PAR, a naopak spojila Mussoliniho a Hitlera, jenž 1936 obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, čímž Versailleskou mírovou smlouvu proměnil v cár papíru - Mussolini protinacistického ministra zahraničí a svého velkého kritika hraběte Dino Grandi v létě 36 jmenoval velvyslancem v LON, a do funkce ministra zahraničí dosadil svého zetě Ciana, jenž v 10/36 podepsal pakt s Hitlerem „Osa BER-Řím“. 

Mussolini k podpoře své propagandy založil Instituto nazionale Luce ( který Mussoliniho přežil) / v podstatě Národní archív, v němž se skladovaly audiovizuální záznamy, protože Mussolini, stejně jako Hitler, nevyslal do Španělska na pomoc Frankovi proti Kremlem vyzbrojeným republikánským jednotkám ( španělskou republiku podporoval jen Kreml, Mexiko a Eleanor Rooseveltová ) jen vojáky, zbraně a letouny, ale i kameramany, kteří natáčeli propagandistické  filmy – stejné propagandistické filmy zde natáčeli i bolševici a jejich „ interbrigadisté „ , které Kreml zneužil a naprostou většinu z nich, kteří se důvěřivě na ruskou půdu vrátili, poté zlikvidoval.

Válka o Španělsko, kde se bojovalo o osud Evropy, se velmi brzy stala mediální válkou. Karikaturním propagandistickým dokumentem je snímek s frankistickým sloganem Arriba Espana/Sláva Španělsku, který opěvuje frankistické jednotky bigotního katolíka a monarchisty Franka ( pohrdajícím ateistou Hitlerem a Mussolinim) v jejich křižácké výpravě proti bolševismem infikovaným a sponzorovaným republikánským jednotkám.

Propagandistickým filmem druhé strany je dokument z roku 39 No pasaran /Neprojdou, heslo, které si od Francouzů od Verdunu 1916/ Ils ne passeront pas vypůjčila komunistka Dolores Ibarruri v 7/36 při obléhání Madridu ( „Franco Madrid dobyl, a přišel s heslem Hemos pasado/Prošli jsme ). No pasaran“ se stalo mottem francouzské Cizinecké legie.

Interbrigadista Ernst Hemingway ve své jediné divadelní hře z roku 38 Pátá kolona líčí velmi nelichotivě anarchosyndikalisty, a stejně jako Kreml podpořil likvidaci „ nespolehlivých živlů mezi republikány „ , tj. anarchosyndikalistů.

Interbrigadista George Orwell své dojmy ze španělské občanské války popisuje v knize z roku 38 Homage to Catalonia/Pocta Katalánsku.

Pokud jde o Stalina, Stalin by španělskou revolucí značně zaskočen – kremelská oficiální politika ke španělské republice je zářným příkladem, jak bolševici lehce obětovali jakoukoli revoluci, nebyla-li v zájmech Kremlu, a jak se do událostí vměšovali, např. na podzim 36 ruský konzul v Barceloně, financující španělskou KS, podpořil dohodu komunistických odborů s anarchosyndikalisty, kterým Kreml nemohl přijít na jméno ...

Pablo Picasso /1881-1973/, jenž svým obrazem Guernica protestoval proti válečnému zločinu bombardování této povstalecké vesnice, nenamaloval žádný obraz o bombardování finských měst ze strany RA (39-41 ), protože od roku 37 byl Stalinovým věrným obdivovatelem, milióny Stalinových obětí Picasso přezíral, důležité bylo, že bolševici podpořili španělské levičáky ( nic jiného jim nezbylo, aby u levice nepřišli o pověst ).

Je zajímavé, že během nacistické okupace Picasso dál ve svém pařížském bytě tvořil, třebaže nevystavoval. Občas jej navštívilo i Gestapo, aby se po bytě porozhlédlo, údajně při jedné návštěvě se jej agenti Gestapa zeptali, zda namaloval Guernicu, na což odpověděl že „ne on, ale oni.

Němci zakázali pracovat s bronzem, přesto Picasso po celou dobu okupace měl bronzu dostatek, údajně mu jej obstarávali odbojáři.

Picasso střídal jednu milenku za druhou, ženami pohrdal a choval se k nim špatně, viz kniha jeho ex manželky, která od něho před domácím násilím utekla i s dětmi ( Francoise Gilot Life with Picasso 1964).

18.3.37 Mussolini zinscenoval propagandistickou událost, při které od arabských vládců v Libyi obdržel ceremoniální meč jako „ ochránce arabských národů „ .

V 9/37 přijel Mussolini na oficiální návštěvu Berlína, 10.12.37 Itálie opustila Společnost národů, a připojila se k německo-japonskému paktu proti Kominterně z 11/1936.

1938 v nové ústavě Mussolini ustoupil i od korporativismu, když z korporací učinil jen druhou komoru parlamentu, která neměla žádné pravomoce.

1938 přijel do Itálie na oficiální návštěvu Hitler. Jeho kulturním průvodcem byl paradoxně odpůrce Mussoliniho a Hitlera mladý aristokrat Ranuccio Bianchi Bandinelli /1900-1975/, archeolog a umělecký historik, jehož deník o Mussolinim a Hitlerovi vyšel v roce 95.

Mj. píše : „ Groteskní a zavalitý Mussolini kráčel ve svých plandavých kalhotech teatrální uniformy jako medvěd, a jako medvěd klátil hlavou ze strany na stranu. Přivíral oči, smál se a hrál nekonečnou komedii. Hitler byl na první pohled méně odpuzující – v dokonale padnoucí střídmé uniformě, disciplinovaný, téměř skromný až servilní, klasický průvodčí v tramvaji „ …

Bandinelli se po válce stal aktivním komunistou-marxistou, takže od SU Akademie věd přes ruskou ambasádu v Řimě dostával jednu pochvalu za druhou.

7.4.39 Mussolini přepadl Albánii, ale italská armáda nezvládla ani chaotický odpor albánských jednotek, vítězství dosáhla jen podplacením úplatných albánských generálů.

6.5.39 se Ciano v Miláně setkal s Ribbentropem a informoval jej, že Itálie na novou válku potřebuje minimálně 3 roky, aby přezbrojila ( Mussolini, jenž chtěl ovládnout Středomoří, zbrojil zcela neefektivně, letectvo a námořnictvo neznalo ani radar ani sonar, pozemní armáda měla jen lehké nevyzbrojené tanky ), Ribbentrop Ciana ubezpečil, že Hitler žádnou válku v blízké době neplánuje.

22.5.39 hrabě Ciano podepsal s Ribbentropem vazalský Ocelový pakt, zavazující zbankrotovanou Itálii za všech okolností vojensky podporovat BER.

24.7.39 madˇarský premiér Pál hrabě Teleki /1879 -1941/ informoval BER a Řím, že vypukne-li válka mezi BER a PL, Madˇarsko se této války účastnit nebude, BER jej však brzy zastrašil, aby toto prohlášení stáhl ( Teleki v roce 40 vyhlásil na nátlak BER protižidovské zákony, ale když jej Hitler v 3/41 vyzval, aby se Madˇarsko připojilo k německé invazi do YU, se kterou Teleki v roce 40 podepsal smlouvu o přátelství, a umožnil průchod Wehrmachtu, a současně mu britský premiér Eden vyhrožoval přerušením diplomatických styků, spáchal sebevraždu ) . V týž den 24.7.39 Mussolini varoval Hitlera, že válkou proti PL rozpoutá válku světovou.

12.8.39 se Ciano setkal s Hitlerem a Ribbentropem, a oponoval Hitlerovu přesvědčení, že ani LON ani PAR nepůjdou kvůli PL do války. Ciano znovu varoval, že Itálie není na světovou válku připravena, Ribbentrop odvětil, že BER italskou vojenskou pomoc nebude potřebovat.

Po podepsání nacisticko-bolševického paktu 23.8.39 Ribbentrop Cianovi oznámil, že k přepadení Polska dojde již v 9/1939, nikoliv až za 3 roky.

26.8.39 Mussolini Hitlera ujistil, že mu ve válce proti PL poskytne pomoc politickou  ( bude vázat francouzské jednotky na italské hranici hrozbou, že Itálie vstoupí do války ) a ekonomickou ( poskytne italské dělníky pro německý průmysl a zemědělství ), jak Hitler požadoval, nikoliv však vojenskou.

Ciano i Mussolini se úporně snažili se z budoucí světové války vyvléci, a předali Hitlerovi seznam přemrštěných vojenských požadavků, které italská armáda k zahájení světové války potřebuje, takže Hitler jim sdělil, že na jejich vojenské pomoci netrvá.

2.9.39 Mussolini ostentativně vyhlásil, že Itálie žádnou válku proti nikomu nevede, a 2.1.40 italský ministr zahraničí Ciano poslal tajnou diplomatickou depeši do Bruselu a Amsterdamu, v němž vlády obou těchto zemí varoval před německou invazí (!)

Po úspěšném společném napadení PL v 9/39, si chtěl Stalin vyzkoušet vlastní Blitzkrieg proti Finsku, které bez vyhlášení války zákeřně napadl 30.11.39. Zatímco Paříž mlčela a LON vyhlásil mobilizaci, ve fašistickém Římě se v listopadu a prosinci 1939 konaly profinské demonstrace, Mussolini se kvůli FS dostal do otevřené konfrontace s Hitlerem, ale Hitler, závislý na ruských surovinách, Mussolinimu nedovolil, aby Itálie FS pomohla, a zadržel i vojenský materiál, který Mussolini do FS poslal ... ( viz mj. můj článek Ruská „Blitzkrieg“ proti Finsku (1939) I. - Blog ... - Andrea Kostlánová + Ruská agrese proti Finsku 1939/40 II. - Andrea Kostlánová - iDNES.cz +... Polská a finská otázka bolševicko-nacistické ... - Andrea Kostlánová.

16.3.40 se Mussolini setkal v Římě s US emisarem Sumnerem Wellesem /1892-1961, vedl US zamini za dlouhodobě nemocného Cordella Hulla /, Mussolini informoval krále Vittoria Emanuela III, že Itálie brzy vstoupí do války.

Ve chvíli, kdy německá armáda drtila Francouze, Mussolini 10.6.40, navzdory  nesouhlasu svého zetě Ciano, vyhlásil paralelní válku Francii a Británii, Ciano prohlásil, že k pověsti italské armády válka s již poraženým nepřítelem nepřispěje.

Když italská armáda nezvládla ani poražené Francouze, Ciano si 30.6.40 sarkasticky napsal do svého deníku, že „ příměří bylo podepsáno v pravý čas, zabránilo invazi poražených Francouzů do Itálie „ (do francouzské kapitulace Italové obsadili jen pohraniční město Menton a několik alpských údolí, na příkaz Hitlera musela francouzská delegace souhlasit s demilitarizovanou zónou na francouzsko-italské hranici ).

Italská armáda dosáhla jediného úspěchu, když v 8/1940 dobyla za početní převahy 50:1 britské Somálsko, čímž zablokovala zásobování UK vojsk přes Rudé moře.

13.9.40  10. italská armáda překročila egyptské hranice, a 100 km od nich se ve vnitrozemí zastavila. Maršál Graziani prohlásil, že dosáhl limitu svých možností, a po zbytek války psal jen dopisy se žádostmi o posily a zásoby.

V 10/40 však Ciano na doporučení italského velvyslance v Tiraně Jacomoniho podpořil ještě hůře provedenou invazi půlmilionové italské armády do Řecka, kterou Řekové zatlačili zpět do Albánie, takže o okupaci Řecka se musel v 4/41 postarat Wehrmacht v operaci Unternehmen Marita.

Další porážku italské armádě připravila britská protiofenzíva v severní Africe z prosince 1940 pod vedením gen. Archibalda Wavella, kdy Britové za letecké převahy v 1/41 dobyli u hranic s Egyptem strategický libyjský přístav a pevnost Tobrúk ( byl několikrát dobytý oběma stranami ) – obklíčené italské vojsko kapitulovalo, a italskou armádu opět zachraňoval Hitler – před Tobrúk dorazil gen. Erwin Rommel se svým Afrikakorpsem.

Kyrenaika je historické území na východě Libye, kyrénský Tobrúk byl Němci a Italy obléhaný od dubna do prosince 41, 18.11.41 zahájila britská  armáda útočnou operaci Crusader směrem na Tobrúk, 7 divizí, včetně tobrúcké posádky, proti třem německým divizím a sedmi italským ( částečně motorizované byly jen Bologna, Brescia a Pavia ).

Gen. Gastone Gambara velel dalším motorizovaným jednotkám, sboru Corpo d´Armata di Manovra/CAM, složený z divizí Trento a Trieste,  a z tankové divize Ariete, která měla 137 lehkých velmi hořlavých tanků M13/40, špatně vyzbrojených a bez rádia. CAM nebyl součástí italského afrického sboru, ale náčelník genštábu gen. Bastico slíbil, že jej poskytne v případě UK útoku.

Britové, valící se z Egypta, se střetli s italskou divizí Ariete, ale když narazili na tuhý odpor, obešli ji. Současně se o průlom z Tobrúku pokusila britská posádka.

Během bitevního chaosu Rommel o svých úmyslech ani o postavení Afrika Korpsu gen. Bastico neinformoval, takže tento neměl na vedení bitvy žádný vliv.

Když Rommel potřeboval italské divize CAM, musel o ně pokorně žádat Gambaru, jenž mu neochotně poslal jen divizi Ariete, načež Rommel žádal BER, aby Italové byli zařazeni pod jeho velení. Třebaže byl gen. Bastico jen papírovým velitelem, měl pravdu v jednom – Rommel porušil etiketu velitelské hierarchie, a obešel ho. Mussolini své velitele zradil, a Rommelovou žádost odkýval ( Rommela nenáviděli i jeho vlastní důstojníci, viz můj článek Divná bitva o Midway a svými důstojníky ... - Andrea Kostlánová ).

Rommel nejprve táhl na východ, aby Italům, roztaženým podél pobřeží, ulevil, ale když narazil na tuhý odpor, vrátil se nečekaně na výchozí pozice před Tobrúk, což vyústilo ve sled nekoordinovaných a chaotických německých akcí, již vůbec nekoordinovaných s Italy, které Rommel nechal v pasti.

Italské námořnictvo vypravilo velký konvoj s kódovým označením Beta, který vezl palivo, munici, a vozy. V den rozhodné bitvy 9.11.41 britská jednotka Force K tento konvoj, vezoucí Rommelovi zásoby, zničila, oba italští admirálové byli odvoláni z funkce. Rommel zuřil, a požadoval, aby italskému námořnictvu byli přiřazeni němečtí důstojníci jako poradci.

Velkoadmirál Erich Raeder Hitlerovi týž den sdělil, že potopením italského konvoje se zásobami nepřítel převzal kontrolu nad zdejšími německo-italskými trasami, a Italové jsou nyní Rommelovi jen na obtíž, protože nemají palivo a předvádějí jen operační a taktickou nemohoucnost.

Rommel vyčítal Italům, že nejsou schopni prolomit UK námořní blokádu, stěžoval si na nedisciplinovanost a neochotu divizí CAM, ale divizi Ariete nemohl upřít její bojové zásluhy.

Po válce gen. Sir Claude Auchinleck napsal, že „ italské tanky M-13, které Britové považovali za bezcenné, si počínaly dobře, problémem byla naopak technická sešlost německých tanků, které měly hodně za sebou. Jejich neustálé opravy poskytovaly Britům čas vzpamatovat se z vlastních chyb a omylů „.

Dle Auchinlecka jak německé tak italské jednotky bojovaly dobře, ale protože věděly, že nedostanou žádné zásoby ani posily za padlé, uvědomovaly si, že skončily, což věděl zejména Rommel, jenž se obával, aby se mu za zády nevylodily UK námořní obojživelné jednotky, a proto dal povel k ústupu ( v době, kdy se zastavil Wehrmacht před MOW ).

Rommelovo rozhodnutí vzdát se obléhání Tobrúku zcela demoralizovalo Italy, které zde měli převážně pěchotu, která se se svojí technikou nemohla tak rychle stáhnout jako Rommelovy tanky.

Rommel prohlásil, že Italové neudrží východolibyjskou oblast (Kyrenaiku) a poukázal na to, že gen. Bastico je již připraven uprchnout do Tuniska a nechat se v něm se svými divizemi internovat. Bastico s Rommelovým ústupem nesouhlasil a hrozil, že si pod své velení převezme italské divize, načež Rommel pohrozil, že ustoupí jen s německými divizemi, a italské ponechá svému osudu ( ve skutečnosti nechtěl, aby jej historie obvinila, že pro záchranu svých tanků obětoval italskou pěchotu).

Když byl 13.12.41 potopen další italský konvoj, bylo italské a německé velení nuceno se sejít na společné poradě. Rommel byl neústupný a vyžadoval disciplinovaný ústup nejen z Tobrúku, ale i z Benghází.

Gen. Gambara prohlásil, že pro Duceho padne v boji, ale nikdy neustoupí, pyšný Bastico s Rommelem nesouhlasil v ničem, ale Cavallero, kterému bylo jasné, že velí jen Rommel, oba generály upozornil na realitu, že jejich jednotky mají palivo na jediný den.

22.12. 41 Rommel Italy obvinil, že neustupují organizovaně, ale že chaoticky prchají a likvidují tak celý německý zásobovací systém. Italové však pro Rommelův ústup přes Kyrenaiku byli bez šancí, za sebou měli moře a před sebou početnějšího nepřítele, byli vyhladovělí a zásoby vody počítali na kapky.

Zásoby neměl ani Rommel a jeho žádosti, aby jeho armádu evakuovaly italské lodě zůstaly bez odezvy, proto neměl na vybranou než povolovat kapitulace jednotlivých jednotek, které již nemohly bojovat, do poloviny ledna 42 složilo zbraně 11.000 Italů a Němců.

Před ofenzívou Rommel Italům lhal o síle útočícího nepřítele, při ústupu jim nedával vůbec žádné informace. Rommelovu taktiku podrobil ostré kritice německý historik Bernd Stegemann – tvrdí, že když se Rommel setkal s nečekanými překážkami, improvizoval bez koordinace s ostatními veliteli ( nejen italští, ale ani němečtí velitelé Rommela nesnášeli ) a pohyboval se tak se svojí armádou chaoticky.

Navzdory kritice se Rommelovi bez zásob podařilo před početnějším nepřítelem, který těžil z informací z Ultra, ustoupit přes Kyrenaiku, a zachránit podstatnou část vojsk Osy.

10.4.41 Mussolini za své návštěvy Salzburgu napsal svému zeti, že má Hitlera dost, že jej již nebaví poslouchat Hitlerovy pětihodinové monology, které Hitler označuje za porady. Poté se setkali 2.6.41 v Brennerském průsmyku na italsko-rakouských hranicích, kde jej Hitler opět přesvědčoval, aby nepolevoval ve válečném úsilí.

22.7.41 Hitler poslal Mussolinimu narozeninový dárek – obrněný vlak vybavený protiletadlovými děly.

Po napadení SU 22.6.41, o kterém Mussoliniho informovala depeše od Hitlera, kvůli které jej probudili ve 3 hodiny ráno, také Mussolini vyhlásil Kremlu válku,  po japonském útoku na Pearl Harbor 7.12.41 podpořil Japonsko, a 11.12.41 spolu s Hitlerem vyhlásil válku US.

Italská armáda pokračovala ve válce v severní Africe a na východní frontě již jen pod německým velením, a Mussolini v Itálii ztrácel politickou podporu.

29.6.42 Mussolini se svým bílým koněm odletěl do Libye, aby se zúčastnil vítězné přehlídky v Káhiře, 2.7.42 Mussolini poslal Hitlerovi depeši, ve které za budoucího vojenského guvernéra Egypta doporučil Erwina Rommela a za civilního guvernéra „ italského občana „ .

1942 Bir Hakeim, 30.000 mužů gen. Koeniga se bránilo Rommelovi a italským jednotkám.

29.1.43 Mussolini na poradě s genštábem rozhodl o opravě a začlenění ( do konce roku 46 ) do italského námořnictva francouzských bitevních lodí Strassbourg + Dunkerque.

5.2.43 Mussolini vyhodil z funkce ministra zahraničních věcí svého zetě Ciano, se kterým měl stále větší spory, a začal ministerstvu  šéfovat sám.

10.7.43 spojenci zahájili invazi na Sicílii, jejich počáteční úspěchy byly usnadněny váhavostí Italů, kteří postrádali bojové nadšení, a hrubými chybami Hitlera, který většinu použitelných jednotek ve Středomoří nechal nahnat do předem ztracené bitvy o Tunisko.

Němci, jimž velel maršál Albert Kesselring, obratně využívali hornatou krajinu střední Itálie ke zdržovacím a ústupovým bojům. Mohly být odříznuty, pokud by spojenci provedli větší vylodění hluboko v jejich týlu (na tuto možnost Kesselring Hitlera opakovaně upozorňoval), ale spojenci se o to pokusili jen jednou (vylodění u Anzia), a celá operace skončila takovým fiaskem, že se o nic podobného již nepokusili. Boje v Itálii tak trvaly až do konce války.

19.7.43 se v italském Feltre setkali Hitler s Mussolinim.

24.7.43 se sešla Velká fašistická rada za předsednictví hraběte Grandiho, odpůrce Mussoliniho, která Mussolinimu vyslovila nedůvěru. Za vyslovení nedůvěry hlasoval i Mussoliniho zetˇ Ciano, jenž v 8/43 po zavraždění ex gen. tajemníka Fašistické strany Ettore Mutiho, dostal strach a odletěl s rodinou z Říma neprozíravě do Mnichova, třebaže se účastnil svržení Mussoliniho. V Německu byl i s manželkou vsazen do domácího vězení ve vile u Starnberského jezera pod  ostrahou SS, žádost Eddy Mussolini, která 31.8.43 navštívila Hitlera v jeho hlavním vojenském stanu Wolfsschanze ve Východním Prusku, a žádala, aby mohli vycestovat do Španělska, Hitler zamítl.

Mussolini byl uvězněn v horském hotelu Gran Sasso v Abruzii, ze kterého jej 12.9.43 za pomoci Luftwaffe vysvobodilo komando výsadkářů SS pod velením Otty Skorzenyho, a dopravilo jej do Mnichova, když mezitím 8.9.43 italská armáda pod velením gen./maršála Pietra Badoglio /1871-19856/, náčelníka genštábu, kapitulovala ( 1936 jej Mussolini jmenoval 1.místokrálem Italské Východní Afriky, za válečné zločiny, které zde spáchal, nebyl nikdy souzen ).  Příměří s generálem Eisenhowerem jménem Badoglia, jenž byl jmenován italským premiérem, podepsal 3.9.43 gen. Giuseppe Castellano.

Badoglio se tak obával německé reakce na příměří, že se ho obával formálně oznámit, naopak, pronesl svůj pověstný dezinformační projev „ Pokračujeme ve válce po boku našeho německého spojence „ ( italské ozbrojené síly tak nebyly připravené na německé akce, které měly italské jednotky odzbrojit ).

Dokument o příměří byl nakonec zveřejněn až spojenci 8. 9.43, v den, kdy italský král a Badoglio uprchli do Pescary a Brindisi pod ochranu Spojenců.

13. 10.43 maršál Badoglio rozpustil všechny fašistické organizace a jménem Italského království oficiálně vyhlásil válku Německu.

Skorzenyho SS komando Mussoliniho nejprve odvezlo průzkumným letounem Fieseler Fi 156 „ Storch „ do Practica di Mare, poté letounem He-111 do Vídně, a nakonec do východopruského Hitlerova bunkru.

Pod taktovkou Hitlera ( jenž se obával, že Mussolinimu odchod ze scény vyhovuje ) Mussolini na severoitalském území obsazeném v 9/43 Německem, 18.9.43 vyhlásil Italskou sociální „republiku“, dle hlavního města nazývanou Republika Saló, jejíž „socialistickou „ ústavu sepsal ex komunista a Leninův přítel Nicolo Bombacci, jenž se 1935 přidal k fašistům.

Mussoliniho ústava znárodnila firmy, které měly nad 100 zaměstnanců, Mussolini napsal : “Odkazuji republiku republikánům, ne monarchistům, a své sociální reformy socialistům, ne středním buržoazním třídám“ ( když zjistil, že skončil,  vrátil se ke svému původnímu socialistickému vyznání ).

Dle Skorzenyho Mussolini litoval, že po tažení do Habeše neučinil z Itálie republiku, a ponechal krále v čele státu.

V 1/1944 Mussolini pod tlakem Berlína nechal ve Veroně zastřelit 5 „zrádců“ z 25.7.43, které mu Berlín přeochotně 19.10.43 vydal, včetně svého zetě admirála Ciano a maršála de Bono.

Edda uprchla do CH, kde pod falešnými jmény žily již její děti ( Fabrizio*1931, Raimonda*1933, a syn Marzio 1937, od roku 46 vychovávala i osiřelou dceru svého zemřelého bratra Marinu*1940 ), kam propašovala i deníky svého manžela, které poté zpeněžila. V 12/45 byla odsouzena ke 2 letům vězení za napomáhání fašismu, po propuštění žila s dětmi v Římě, napsala svojí autobiografii La mia vita.

Její syn Fabrizio Ciano napsal knihu Quando il nonno fece fucilare papa / Když můj děda nechal zastřelit mého otce, nikdy se neoženil a jako bezdětný zemřel v Kostarice. Raimonda Ciano se provdala za Alessandro Giunta, potomka Napoleonova bratra Luciena Bonaparte.

22.4.44 se Mussolini setkal s Hitlerem u Salzburku, a 20.7.44 ve východopruském  Rastenburgu krátce po nezdařeném atentátu na Hitlera.

V 4/45 Mussolini uprchnul z Říma do Milana, dodnes bašty neofašistů, 25.4.45 bombardované Milano opustil v koloně aut v doprovodu své ( další dlouhodobé ) milenky Clary Petacci s cílem dojet k jezeru Como a pokračovat do Švýcarska, avšak z doposud nevysvětlených důvodů, třebaže již stál na švýcarských hranicích, hranice nepřekročil, a místo toho přesedl i se svoji milenkou ze svého automobilu Alfa Romeo do německého kamiónu, který jel v konvoji do rakouského Innsbrucku.

Německý konvoj byl zastaven 52.partyzánskou brigádou Luigiho Clerici Garibaldiho, Němcům partyzáni povolili jet dál, Italy si nechali. Mussolini v německé uniformě pokračoval do městečka Dongo u jezera Como, kde byla německá kolona 27.4.45 opět zastavena, protože Mussoliniho i pod německým pláštěm údajně poznal jeden italský celník - Mussolini byl zatčen kapitánem Neri a ukryt na osamělém statku v horách.

Výbor národního osvobození severní Itálie se souhlasem přítomného US spojovacího důstojníka dal plukovníku „Valerio“ (Walter Audisio ) příkaz Mussoliniho popravit. Vrchní velitel partyzánů gen. Raffaele Cadorna později řekl, že šlo o politováníhodný čin, ale že za války k takovým aktům nenávisti dochází.

28.4.45 ( den Mussoliniho smrti se odhaduje na 28 či 29.4. 45, čili mohl být zastřelen ve stejný den, kdy údajně zemřel i Hitler ) pluk. „ Valerio „ vpadl do Mussoliniho ložnice na statku s tím, že chce Mussolinimu a jeho milence pomoci utéci.

Společně pak odjeli autem k další odlehlé usedlosti u vesnice Giulino di Mezzegra, kde poté, co dvojice opustila auto, byla před vilou Belmonte zastřelena do zad čtyřčlenným komunistickým komandem i s jejich 15členným doprovodem nejbližších Mussoliniho spolupracovníků, mj. byl zastřelen Alessandro Pavolini, šéf černokošiláčů, ex gen. tajemník Fašistické strany Roberto Farinacci, tajemník strany Carlo Scorza, a šéf fašistických milic Achille Starace ( viz mj. F.J.P.Veale War Crimes Discreetly Veiled, NYC 1959, kapitola III Smrt Mussoliniho)

( Dramatičtější smrt zažil Trocký v Mexiku, kterému v roce 37 Stalin zavraždil syna a v roce 38 i druhého. Trockého 21.8.40 zavraždil španělský agent NKVD komunista Ramón Mercader, vydávající se za kanadského občana, úderem horolezeckým cepínem do hlavy. Dostal 20 let žaláře, ale jeho pravou totožnost odhalily otisky prstů až v roce 50. Po propuštění Mercader žil na Kubě, kde i zemřel, pobýval i u čsl. komunistů, do Prahy jej převedl mladý pražský právník „ Olda“, mluvící plynně španělsky, jenž zemřel v 80.letech. O tom jaké NKVD/KGB používala metody pro své politické vraždy, mj. plyny stříkané do obličeje plynovými pistolkami, propichování špičkou deštníku, namočenou do jedu, viz vražda BG spisovatele Georga Markova v LON v 9/78 + vraždy Rebeta a Bandery Stašinským,  Kyjev odtajnil složku Banderova vraha - Andrea Kostlánová - iDNES.cz ). Gen. Anders uvádí, že po smrti Rebeta a Bandery začala CIA vyšetřovat 150 dalších případů politických vražd, které se navenek jevily jako přirozená úmrtí ).

Britský/UK list The Independent z 28.8.04 v článku Churchill ordered killing of Mussolini/Churchill nařídil zabít Mussoliniho uvádí verzi, dle které Mussoliniho zastřelili dva agenti UK tajné služby Robert Maccarone „ Kpt. John“ sicilského původu a Bruno Lomati, tehdejší partyzán, jenž tuto informaci novináři vyzradil v roce 94 s tím, že byli dvojčlenné komando, a že jej Maccarone s mrtvolami Mussoliniho a Petacci vyfotil – Lomati tvrdí, že byli zastřeleni již dopoledne, oficiální historie tvrdí odpoledne.

Churchill prý potřeboval zajistit mj. dopisy, ve kterých Mussoliniho přesvědčoval, aby se spojenci uzavřel separátní příměří, třebaže to bylo v rozporu s tím, na čem se dohodl s FDR v Casablance – že válka bude zakončena jen bezpodmínečnou kapitulací všech zemí Osy.

Verzi s Churchillem uvádí i francouzský historik Pierre Milza, po otci Ital, ve své knize Poslední dny Mussoliniho/Les Derniers Jours de Mussolini.

Dle novináře Petera Tompkinse /1919-2007/, jenž byl v roce 1944 v Římě agentem US tajných služeb, Mussolini z tohoto důvodu nemohl přežít, aby u soudu nevypovídal.

Lomati uvedl, že Mussoliniho kufřík se jim nepodařilo najít, proto Churchill, tvrdí někteří, jezdil po válce malovat k jezeru Como jen proto, že zde stále kufřík s dopisy hledal, zatímco Mussoliniho životopisec Nicholas Farrel uvádí, že všechny dopisy, které se doposud objevily, byly padělky, a že existují jen dva autentické dopisy, které Churchill napsal Mussolinimu před válkou, a ve kterých jej žádal, aby Itálie nevstupovala do války.

( Mussolini však převážel i dokumenty kompromitující řadu dalších politiků, zejména Roosevelta, jak potvrdily vyšetřovací komise – FDR zemřel 12.4.45, ve stejném měsíci jako Mussolini a Hitler ).

Přes několikeré vyšetřování, navzdory mnoha knihám a oficiální historii (nejen) Musssoliniho smrt nadále zůstává záhadou. Výše zmíněnou oficiální verzi, že to byli komunisté, kteří Mussoliniho dopadli a popravili, zpochybnili historici hned po skončení války – nikdo dodnes neví, kdo jej zastřelil a za jakých okolností.

Protože se Británie proslavila nejen královnami, ale i nechutným pudinkem a kvalitními špióny, mohly akci „Mussolini“ provést UK tajné služby a jejich akční eso Ian Fleming /1908-1964 záhadná smrt/, autor Jamese Bonda, jenž měl na starosti i Hesse.

Britské komando údajně kufřík s dokumenty nenašlo, jen sejf s penězi. Mussolini měl u sebe sejf, ve kterém bylo několik miliard italských lir, který kpt. Neri vydal nové italské vládě, v níž KS Itálie/PCI hrála významnou roli - peníze z Mussoliniho sejfu tak pomohly financovat i poválečnou italskou KS, která tak byla, na rozdíl od FKS, na Kremlu výrazně nezávislejší ( třebaže 21.8.68 ostře odsoudily obě KS, dále YU, Rumunsko a FS, zatímco Západ SU invazi do ČSSR odsoudil jen vlažně – Kreml jeho odsuzující rezoluci v RB OSN vetoval ).

Réžie Mussolinoho konce se však mohl ujmout i geniální Otto Skorzeny /1908-1975 Madrid/, stejně jako Hitler vídeňský rodák, „ osvoboditel“ Mussoliniho z roku 43. Některé zdroje se domnívají, že kufřík s kompromitujícími dokumenty mohl mít Skorzeny, jenž, ač padl do US válečného zajetí 45-48, nebyl nikdy souzen, pracoval pro CIA i Izrael, a poté „ na útěku „ v klidu dožil v Madridu.

Italský ministr vnitra Guidi Buffarini byl v 7/45 zastřelen na příkaz „revolučního„  soudu v Miláně, třebaže svůj život chtěl vyměnit za Mussolini kufřík s tím, že ví, kde je.

Kpt.Neri byl jako svědek zavražděn krátce poté, jeho tělo se nikdy nenašlo ( viz francouzský TV dokument „ Tři smrti Mussoliniho „  Emmanuella Nobécourt z roku 016 ).

4.5.46 se v jezeře Como utopila Mussoliniho oblíbená snacha ( vždy se upřímně smála, když někdo z jeho okolí zmínil, že Hitler ještě vyhraje ), matka jeho 6leté vnučky, Gina Ruberti /1916-1946/. Její smrt je stejně záhadná jako smrt všech výše zmíněných osob.

Gina Ruberti žila po smrti Mussoliniho syna Bruna v domě Mussoliniho, taktéž za „ republiky Saló „ , hodně tudíž věděla, ale po válce nebyla z ničeho obviněna.

V noci ze 3.5. na 4.5. se vydala s přítelkyní markýzou Isou de Marchi na noční výlet na motorovém člunu po jezeře Como se třemi neznámými britskými důstojníky ( proč tito měli zájem jet s ní v noci na „ výlet „ ?) . Ráno rybáři z převráceného člunu vylovili 4 mrtvoly, zachránila se jen Isa de Marchi.

Pitva prokázala, že příčinou smrti nebylo utopení ( neuměla plavat ), ale infarkt ( bylo jí 29 let, infarkt mohla dostat ze strachu či z teroru ). Novinář Giorgio Pisano tvrdí, že člun byl zespodu úmyslně poškozen.

Že nešlo o náhodu, dosvědčuje to, že nikdo nic nevyšetřoval, ani italské ani britské úřady. Nejen to, o této tragédii neexistují ani žádné úřední zánamy.

Francouzský list Le Monde z 23.6.58 převzal informace z italského tisku tvrdící následovné : „ Dva mladí bratři dvojčata Paolo + Giovanni Zatta vtrhli v noci do kanceláře přenosty nádražní stanice Secugnago u Lodi s křikem „Chtějí nás zabít!“. Na policejní stanici uvedli, že jsou zemědělci z Bertonico, a že se jednoho z nich pokusilo přejet auto. Manželka jednoho zemědělce se jim nedávno svěřila, jak s manželem zbohatla – manžel byl členem partyzánského komanda, které zadrželo nacistickou kolonu s Mussolinim, a kterému se podařilo otevřít jednu část Mussoliniho sejfu, kde byly šperky. Partyzáni si je rozebrali „ .

Mrtvá těla  Mussoliniho a spol. ( všech 17 ) byla převezena do Azzony a 29.4.45 pověšena hlavou dolů na nosnících rozbombardované benzínové stanice na Piazzale Loreto v Miláně, kde bylo rok předtím popraveno 15 partyzánů. Lidé na těla plivali a jedna žena do Mussoliniho vystřelila 5 ran za svých 5 zavražděných synů.

Stejné davy, které jej před nedávnem zbožňovaly, matky, které se předháněly v rození dětí, jen aby od Mussoliniho dostali medajli za zásluhy, a otcové, kteří tleskali Mussoliniho kolonizaci Somálska, se na konci války prohlásily za antifašisty, a na jeho zakrvácenou mrtvolu házely kameny – a vše bylo natáčeno na kameru. Na začátku války bylo v Itálii 45 miliónů fašistů, na jejím konci 45 miliónů  „odbojářů „.

Mussolini neměl mít ani hrob ( podobně US armáda údajně svrhla tělo UBL na dno Indického oceánu ), poté, co jeho ostatky byly z milánského hřbitova  v noci z 21./22.4.46 ukradeny komandem mladých neofašistů, kteří jeho ostatky poté 100 dní před vyšetřovateli skrývali ve františkánském klášteru, stát jeho ostatky převezl do kláštera kapucínů, kde tajně ležely až do roku 57, kdy byl Mussolini uložen do rodinné hrobky v Predappiu poblíž Rimini – pohřbu se dočkal z důvodu, že tehdejší  italský prezident (křestˇanský demokrat) si od Mussoliniho pohřbu sliboval volební podporu Mussoliniho fanoušků z Italského sociálního hnutí, založeného 1947 (Mussoliniho fašismus pohřbít nešel).

Rodina usilovala o přemístění jeho ostatků do Říma, protože Mussoliniho hrob je poutním místem stoupenců italského fašismu, nejlépe se Mussoliniho tělo prodávalo za Berlusconiho.

Každého 28.10., kdy se Mussolini dostal k moci, jeho stoupenci pochodují v průvodu na hřbitov Predappia k hrobce Mussoliniho rodiny za lefebvristickým ( tradicionalistickým a antisemitským) knězem Donem Giulio Maria Tam ( Padre Tam ), jenž nad hrobem velebí do nebes Mussoliniho, Hitlera a Franka, které dle něho světu seslal bůh, aby jej zachránili před komunistickou invazí. Padre Tam útočí i proti liberalismu a globalismu, svůj projev zakončuje výzvou, aby jeho ovečky bojovaly za větší slávu katolické církve proti islamizaci Evropy, načež každého obdaruje růžencem.

Neofašistický rituální svátek z 28.10. chce Mussoliniho rodné městečko zvalorizovat, a zamýšlí učinit z Mussoliniho rodného domu, který je majetkem státu, muzeum, protože tři místní butiky, prodávající suvenýry s fašistickou tématikou ( trička, kalendáře, revizionistické a antisemitské knihy ), profašistickou vášeň  „poutníků“ nedokáží uspokojit. K otevření butyků dal v roce 84 souhlas socialistický starosta Ivo Marcelli, „ aby skoncoval s nelegálním prodejem suvenýrů s fašistickou tématikou  „.

V Mussoliniho rodném domě je od roku 99 galérie, vystavující nejen historii městečka, ale i fašistickou propagandu, pochod na Řím v obrazech a funkcionalistickou architekturu. Musssolini nechal své rodné město, kde měl jeho otec kovářství, k oslavě Nového řádu a Duceho přestavět ve státním funkcionalistickém slohu . Corbusierova architektura se stala formálním výrazem Mussoliniho fašistické revoluce.

Mussoliniho druhé město Forli, kde měl jeho otec hostinec, zhruba 20 km od Predappia, se spojilo s Predappiem v projektu Atrium/ evropský studijní projekt totalitních architektur v jihovýchodní Evropě, do kterého se zapojilo 11 států od Řecka přes balkánské státy po Madˇarsko, které usilují o status „ evropského turistického okruhu „.

V galérii není vystavena ani jedna fotografie či busta Mussoliniho, aby nebyla nařčena z podpory jeho kultu, Predappio o sobě prohlašuje, že jen místem studia historie.

Zpráva o smrti výřečného extrovertního Mussoliniho se stovkami milenek, kterým byl introvertní Hitler se svojí pouhou jednou milenkou fascinován, údajně ovlivnila Hitlera, aby spáchal sebevraždu (30.4.45), a aby nařídil, aby jeho tělo bylo okamžitě spáleno.

V rozmezí dvou dnů tak skonali dva vrazi, kteří vyprodukovali 50 miliónů mrtvol, zatímco jejich společník Stalin se z plna hrdla smál – dobyl polovinu Evropy, a to ještě s nálepkou Osvoboditel.

Mussoliniho vdova se po válce vrátila do Predappio, kde provozovala restauraci a soudila se s italským státem o vdovskou penzi, kterou v roce 68 dostala.

Po válce v Itálii nedošlo k defašizaci jako v Německu k denacifikaci, poválečným úkolem bylo zabránit tomu, aby moc ve státě převzali komunisté, a oficiální verzí komunistů bylo, že lidové masy neměly s fašismem nic společného, třebaže opak byl pravdou.

Mussoliniho výše zmíněný archív obsahuje tisíce obdivných dopisů, které mu denně ve 30. letech chodily od prostých italských občanů, kteří tak přispívali k Mussoliniho kultu.

Populista Berlusconi, přítel Putina, se kterým pořádal mejdany na jachtách, se pokusil oficiálně fašistický režim rehabilitovat, proto jeho média zločiny Mussoliniho režimu banalizovaly.

US National Council for History Education uskutečnil průzkum, který odhalil, že 40% US studentů věří, že za 2.s.v.v US bojovaly na straně Hitlera. Proto významný US dokumentarista Ken Burns natočil snímek The War ( jeho dokumentární seriály mají vysokou sledovanost, dokument The Civil War 1861-65 z roku 90 shlédlo přes 40 mil. lidí ), věnovaný US padlým na všech kontinentech, mj. i v Itálii.