Zapomeňte na VŘSR, žádná nebyla

Tallinn /Reval, poslední město, které stálo mezi Němci a Petrohradem, bylo evakuováno 3.10.17, Rusové se připravovali na evakuaci Petrohradu, po Něvě pluly bárky naložené uměleckými díly z muzea Ermitáž, založeného Kateřinou II.

1764, ale i pytly s dokumenty jednotlivých ministerstev. Občas nějaká bárka klesla ke dnu, ale nikoho to nezajímalo  – lidé byli hladoví, podléhali bolševické propagandě – „ Bohatým vše sebereme, jejich majetek rozdáme chudým „. Byla to lež, ale jak napsal Boris Pasternak, „ bylo to jedno – lidé nevyžadovali paláce, jen chleba, sůl a svíčky „ .

Pasternak byl idealista - bolševici měli své instrukce, paláce a luxusní venkovská sídla lehla popelem, jejich majitelé z prastarých ruských rodů byli vyvražděni, jako jistý generál ve výslužbě, jenž byl spolu se svojí ženou a její společnicí doslova rozšlapán na lidskou hromadu ostatků zběhlými, bolševiky zfanatizovanými vojáky, kteří pod vlivem bolševické propagandy utíkali, aby se ve svých vesnicích mohli podílet na nelegálním přerozdělování půdy násilím zabírané šlechtě .

Vražd majitelů panství a majitelů obchodů, rabování ze strany lumpenproletariátu a vzpour vojenských jednotek bylo tolik, že list Russkije vědomosti se čtenářům omlouval, že je může informovat jen o třetině pohrom, o kterých informace dorazí do redakce. Redakce si ještě posteskla, že očekává i pogromy na Židy.

V Rusku se stát bez ústřední vlády, místních samospráv, bez armády a policie rozpadal – vládl chaos a Lenin toho využil, jak napsal : „ Moc ležela na ulici, tak jsme se jí chopili „ , „ My“ znamenalo „ Já přes Trockého „.  Rozklad ruské společnosti vystihl vůdce kadetů a historik Pavel Miljukov /1859-1943 Francie/, jenž v 8/1917 prohlásil, že rozkládající se Rusko bude obětí budˇ Kornilova nebo Lenina.

Po projevu z 12.9.17 Leninovi částečně stoupla jeho uvadlá popularita ve Straně, když účelově tvrdil, že Kerenský již nedokáže bránit vlast, takže bolševici musí převzít moc, aby ji bránili proti nepříteli ( obranou myslel podepsání separátního míru s Němci, který nechtěl podepsat Kerenský, protože se obával, že ukončení potravinové pomoci Západu by situaci zvrhlo ve prospěch  bolševiků, proto objížděl divize na frontě, aby vojáky podpořil, ale vojáci byli unavení  a hromadně z fronty utíkali ( ruská armáda měla 2 milióny dezertérů ).

Vojenské sověty pod vlivem bolševické propagandy ( „válka se týká jen malé skupiny znepřátelených kapitalistů „ )  posílaly Kerenskému výhružné petice „ Okamžitě ukončete válku, nebo všichni zběhnou i s puškami, a přijdou svrhnout Vás buržoazii „ ...

Lenin, obklopen svými vzdělanými asistentkami ze šlechtických rodin, u hrnku s mletou kávou naoko studoval Marxovu analýzu Pařížské komuny ( Lenin Marxe nesnášel ), ve skutečnosti přemýšlel, jak prosadit historickou lež, že nepočetný ruský proletariát v Říjnu 1917 uskutečnil „ proletářskou „ kontrarevoluci a dostal se k moci – třebaže k moci se ruský proletariát v 10/1917 ani nikdy poté nedostal, k moci se dostal jen politicko-ideologický stranický aparát Leninova gangu, a během „ Deseti dní, které otřásly světem „ nebyl ruský proletariát na petrohradských ulicích vidět ...

Nebyl to proletariát, ale lživá propaganda Lenina a Trockého, která tento mýtus proletářské revoluce/kontrarevoluce  vytvořila, přiznal to sám Trocký ve svých Pamětech, jenž si byl vědom, že vládu jedné strany nikdo v Rusku nechce, proto, vysvětloval, „ jsme navozovali zdání, že jednáme v sebeobraně „ ( koncepci trvalého obležení dovedl do dokonalosti Stalin ) – Trocký mj. lživě obvinil Prozatimní vládu, že chce vydat Petrohrad Němcům (třebaže s Němci spolupracoval pouze Lenin ).

Lenin od svého posledního návratu z FS, navzdory nesouhlasu ÚV Strany, zcela nezakrytě připravoval ozbrojený puč, bolševici mj. prováděli sabotáže na železnici. Dle Lenina a Berlína, kterého již bolševici stáli hodně peněz, nadešla ta správná chvíle – Kerenského přestalo po uvěznění Kornilova podporovat armádní velení a armádu po údajném puči řadoví vojáci.

Prozatímní vláda o přípravě puče věděla, na bolševické vůdce vydávala zatykače, a poté, co se Němci vylodili v Rize, zakázala bolševický list Pravda.

„ Již aby vylezli,“ řekl Kerenský britskému vyslanci Davidu Francis,“ čím dříve, tím lépe. Dočkají se lekce, budou všichni zatčeni.“

David Francis však byl přesvědčen, že pozatýkáni již měli být za červencových nepokojů.  Kerenský ve skutečnosti neměl žádný plán na potlačení puče, všichni se domnívali, že se rozhádáným bolševikům puč nepodaří, i velkokníže Felix Jusupov, jenž se z krátkého exilu pro zavraždění Rasputina vrátil do Petrohradu, a ve svém paláci pořádal jeden mejdan za druhým …

Protože ÚV s pučem nesouhlasil, Uljanov „Lenin“ puč připravoval bez jakékoliv součinnosti s ÚV, jen ve spolupráci s Bronštejnem „Trockým“, jenž puč v terénu zorganizoval, třebaže se menševik Trocký k bolševikům přidal teprve 4 měsíce před pučem ( stejně jako PL-litevský šlechtic a sociální demokrat Dzeržinský, kterého z carského vězení vysvobodila únorová revoluce ), když po návratu z exilu zjistil, že za menševiky na něho v Prozatimní vládě nezbyla žádná funkce ministra .

Trockij  se po úspěšném provedení svého puče stal po Leninovi mužem číslo 2 ve Straně, Lenin Trockému za zorganizování puče nabídl funkci komisaře vnitra, ale Trocký tuto funkci odmítl z důvodu své židovské víry ( chtěl komisariát obrany či zahraničí ).  1926 byl zděšen, když stranická kampaň proti Zinověvovi přešla v kampaň protižidovskou.

V Orwellově Animal Farm je Trocký jako přesvědčený marxista ztělesněn postavou jménem Snowball, mladý a skvělý řečník.

Otec „Trockého“ Bronštejna byl Žid a bohatý sedlák/kulak, což se vylučovalo do ruské anekce Krymu, kdy Rusko potřebovalo osídlit úrodné jižní stepi, přiléhající k Černému moři, tzv. „NovoRusko“, které Kateřina II Veliká dobyla na Turcích.  Proto Alexandr I. nabídl koupi zdejší půdy i Židům - když ji zhodnotili, rozmyslel si to, a o půdu je připravil.

Jeho rodiče na statku dřeli, aby mohli svým dětem poskytnout dobré vzdělání, otec byl negramotný a matka uměla číst jen trochu. Trocký kvůli vzdálené škole musel od 7 let bydlet u strýce, od 9 let žil u dalších příbuzných v Oděse.

Trocký byl k zemědělským dělníkům (nádeníkům ) svého otce milosrdnější než otec, jenž hleděl na každou korunu. Trocký, jenž nikdy nepocítil nouzi a nikdy nemusel jako jeho rodiče tvrdě pracovat, začal svého otce pro „ hamižnost a  maloměštˇáctví „ nenávidět, a začal nosit brýle, aby vypadal jako intelektuál.

Otec mu platil krásný byt ( jako Leninovi matka ),aby mohl bezstarostně studovat na univerzitě, na které se Trocký zpolitizoval, protože mu otec platil luxusní byt u bohaté rodiny, jejíž všichni synové byli „ revolucionáři“  ( Černyševskij a Narodnaja volja ).

Marxistu však z Trockého udělala až sestra jeho kamaráda, která na Oděské univerzitě vystudovala kurz na porodní bábu a byla stoupenkyní ruského sociálního demokrata menševika Plechanova.

9.10.17 menševici na jednání Petrohradského sovětu přišli s návrhem na vytvoření Petrohradského Vojenského revolučního výboru na obranu Petrohradu proti Němcům ( Výbor obrany ), který měl podpořit frontové úsilí vojáků   -  k překvapení menševiků  ustavení výboru bolševičtí zástupci přijali, a dokonce s radostí.

 Lenin s Trockým hned pochopili, jak jim menševici posloužili : Trockij a Lenin si dlouho nevěděli rady, jakému autoritativnímu orgánu budou pučisté podléhat, nemohli být podřízeni volenému Petrohradskému sovětu, ve kterém byly i nepřátelské strany, které s pučem nesouhlasily . Menševici tak klíčový problém vyřešili za bolševiky, a navíc byli tak neobezřetní, že nechali do jeho čela Trockým postavit mládežnického esera Pavla Lazimira, sympatizanta s bolševiky , kterého řídil Trocký.

Výboru obrany Petrohradský sovět uložil dva úkoly -  měl být styčným orgánem s příslušnými vládními úřady, pro které měl vyhodnocovat vojenskou hrozbu pro Petrohrad, a jeho druhým úkolem bylo dohlížet na disciplínu Petrohradské vojenské posádky a zajištˇovat pro ni zásoby.

ÚV Strany Lenina považoval za nezodpovědného, a stál za názorem Zinověva a Kameněva, že je nutno se vlády zmocnit legální cestou přes Ústavodárné shromáždění v koalici s levými esery a internacionalisty,  proto Trockij Zinověva a Kameněva ujistil, že s Leninem žádný puč neplánují  ( Bucharin později vyprávěl, jak bolševický ÚV ze strachu spálil všechny dopisy od Lenina, vyžadující provést ozbrojený puč, viz Trockij Historie revoluce) .

Lenin, na kterého byl vydán zatykač, rozzuřený, že jej ÚV Strany neposlouchá,  se ale 10.10.17 tajně vrátil do Petrohradu v převlečení za strojvedoucího vlaku, a s podporou Jakova Sverdlova, budoucího vraha carské rodiny, byl znovu kooptován do ÚV (jehož zasedání se od 7/1917 neúčastnil, protože se bál přijet do Petrohradu ), a podařilo se mu na této ilegální schůzce přimět ÚV, proti nesouhlasným hlasům Zinověva a Kameněva, k odhlasování ozbrojeného povstání k převzetí moci, které Lenin lživě odůvodnil obranou Petrohradu před Němci.

Zinověv a Kameněv tvrdili, že bolševici získají na 2.sjezdu Sovětů , který se měl konat ve dnech 25.-26.10.17 v koalici s levými esery a internacionalisty většinu, Lenin s Trockým věděli, že tomu tak nebude. Jejich plán však spočíval na dvou odlišných představách  – Trockého, že zbolševizované sověty převezmou moc, a Lenina, že jménem sovětů se moci zmocní Bolševická strana ( proto po puči informaci o svržení Prozatimní vlády vyhlásil za zády Trockého Vojenský revoluční výbor, nikoli odstavený Petrohradský sovět, jehož šéfem Trocký byl - kterého tak Lenin připravil o hlavní zásluhu na  „Říjnové kontrarevoluci“ , puč v puči  ) ...

Tajná schůze ÚV se konala v bytě Galiny Suchanové, jejíž manžel menševik ( a budoucí kronikář „Leninovy revoluce „)  se do bytu vracel až pozdě večer.

Všech 12 přítomných mělo paruky a nalepené falešné kníry a bradky. Jediný Lenin měl paruku šedivou, čímž překvapil parukáře z Mariinského divadla, jehož aristokratická klientela si u něho objednávala jen paruky, v nichž vypadala mladší, paruky obstarávala Kollontajová. Lenin měl i brýle a oholenou bradku, Zinověv, známý svojí hřívou, si pro jistotu vyholil celou hlavu, a měl nalepený knír.  Kdo jim platil drožky, není známo, cena jízdného byla 15x vyšší než před válkou.

Prozatimní vláda tak 10.10.17 zmeškala velkou příležitost pozatýkat celý ÚV bolševiků, mezi 12 přítomnými byl Lenin (B), Trocký (ideologií menševik s tříměsíční bolševickou  stranickou legitimací  ), Zinověv (ideologií M), Kameněv ( ideologií M), Dzeržinský (sociální demokrat s tříměsíční bolševickou stranickou legitimací), Sverdlov (B), Stalin (B), Kollontajová (ideologií M).

Menševici poté s rozhořčením, ale zcela bezmocně, přihlíželi, jak jejich myšlenku ozbrojeného povstání ve jménu obrany Petrohradu před Němci, bolševici lživě zneužívají k převzetí moci.

Petrohradský sovět,v němž bolševici již měli téměř většinu, přijal všechny návrhy Lazimira z Výboru obrany, kterému je napsal Trockij ( i bolševici byli překvapeni, jakou většinou byly návrhy odhlasovány ), zejména, aby ve Výboru obrany měli své zástupce všechny frakce s bolševickou většinou  –  sověty, zejména jejich vojenské sekce ( ty měly bolševikům zajistit sympatie Petrohradské posádky, ale to jim nestačilo, ještě do Výboru obrany začlenili delegáty jednotlivých pluků v tzv. posádkovém výboru, který byl barometrem nálad Petrohradské posádky, a který byl pod vlivem bolševické propagandy silně radikalizován, např. alkoholik námořník Dybenko, po puči významná osoba, jim vyprávěl, jak námořníci ve jménu revoluce podřezávají své důstojníky, jdou-li jejich rozkazy proti revoluci, a svůj projev zakončil :„ Nevěřte svým důstojníkům ani slovo, my námořníci Petrohrad ochráníme, vy s posádkou zůstaňte ve městě a braňte naší revoluci „ ...  Trockij : Historie revoluce ), odbory ( zejména železnic, které mohly zablokovat přístupové trasy k Petrohradu/Moskvě ), dělnické výbory, Rudé gardy, Finský regionální výbor.

Na návrh Lazimira (Trockého) Petrohradský sovět správu Petrohradské posádky převedl z genštábu na Vojenský revoluční výbor, což mělo pro Leninův puč klíčový význam.

Organizátor Leninova puče Trocký, aby dal puči větší proletářskou legitimitu, se však rozhodl puč provést až během zasedání nadcházejícího 2. sjezdu sovětů, což rozzuřilo Lenina, jenž chtěl puč provést hned a okamžitě.

„ Je zradou na národu, naprostá idiocie, vyčkávat do 2. sjezdu Sovětů na formální souhlas k puči, když doba uzrála ! Kerenský není schopný bránit hlavní město ! “ řval Lenin ( ve skutečnosti se Lenin zamýšlel zmocnit moci násilným převratem z jiného důvodu: bolševici neměli dostatečnou podporu pro brzké volby do Ústavodárného shromáždění ).

Kameněv a Zinověv napsali protestní dopis, ve kterém ostře odsoudili jakýkoliv projekt na ozbrojené povstání,  který 18.10.17 uveřejnil list Novaja žizň, (do kterého přispíval i Maxim Gorký, jenž  Leninův plán na ozbrojený puč rovněž odsoudil a budoucí pučisty označil za „ bláznivé fanatiky „ ). Lenin, sám jednající vlastizrádně, na oplátku označil Kameněva a Zinověva v listu Rabočij put ze dne 21.10.17 za vlastizrádce.

Tento názorový střet představitelů Bolševické strany napomohl tomu, že puč proběhl úspěšně, protože přispěl k domněnce, že rozhádané vedení žádný puč nedokáže provést.

22.10.17 se dle oficiálních záznamů  Bolševické strany uskutečnilo malé bolševické shromáždění v Lidovém domě a celá řada menších agitačních mítinků s dělníky v továrnách. Ze zprávy vyplývalo, že dělníci, a to ani v největších továrnách, žádné nadšení pro ozbrojený puč neprojevují ( velké shromáždění s dělníky, organizované bolševiky, se konalo jen 11.10.17, kde návrhu na svržení vlády petrohradští dělníci mechanicky tleskali, ale v dalších dnech se k ničemu neměli ).

Rozhodující revoluční sílu nepředstavovali oportunističtí dělníci ( viz čeští dělníci za Protektorátu ), ale válkou unavení vojáci a námořníci, tj. rolníci, navlečeni do uniforem, které Trocký nazýval „ chloubou revoluce „ .

Leninovi se stále nedařilo zatáhnout do puče dělníky, třebaže bolševičtí agitátoři v továrnách vytvářeli ozbrojené žoldem placené dělnické milice/Rudé gardy ( zatímco vojáci Prozatimní vlády si vydělávali prodejem svého přídělu čokolády - čtvrt kilo za 12 rublů ), které získávaly vliv v sovětech. Střílet je učili, nejprve tajně a později zcela veřejně, bolševičtí instruktoři z řad vojáků a námořníků na střelnicích petrohradských pluků.

Přesto v rozhodující okamžik v noci ze 24/25.10.17 byli na scéně jen vojáci a námořníci, byly to jen vojenské jednotky. Výlučně vojenský charakter Leninova/Trockého puče potvrzuje i oficiální bolševický kronikář Rjabinský.

Prvním krokem k puči bylo, když bolševiky ovládaný Vojenský revoluční výbor Petrohradského sovětu vyslal politické komisaře do všech jednotek Petrohradské posádky pod záminkou „ obrany revoluce před kontrarevolucí „ , kteří měli za úkol zajistit, aby pluky neplnily žádné rozkazy Prozatimní vlády bez souhlasu politických komisařů, a hlavně měli v době puče vyřadit telefonický systém, čímž Prozatimní vládu odstřihli od Petrohradské posádky.

Vojenský revoluční výbor byl natolik arogantní, že vyslal své emisary i do genštábu s tím, aby genštáb jeho autoritu uznal, ten však jejich emisarům  sdělil, že podniknou-li jakékoliv nelegální kroky, budou zatčeni.

Vojenský revoluční výbor v noci 23.10.17 telefonicky jednotlivým vojenským plukům předal lživou zprávu, podepsanou předsedou výboru Podvojským a tajemníkem menševikem Antonovem–Ovsjenkovem /1883-2/1938 popraven/, že „ Petrohradský sovět dělníků a vojáků je v nebezpečí, protože kontrarevoluční konspirátoři na petrohradských předměstích shromáždují vojenské kadety a úderné jednotky, a že redakce listů Soldat a Rabočij Put byly uzavřeny. Proto vyčkávejte v bojové pohotovosti našich dalších rozkazů, jakékoliv prodlení či neuposlechnutí tohoto rozkazu bude považováno za zradu revoluce „ .

Když však Vojenský revoluční výbor dostal zprávu, že křižníku Aurora a ostatním vojenským lodím bylo nařízeno vyplout na moře, svůj rozkaz okamžitě odvolal,  a také on povolal k Petrohradu lodě z Kronštadtu a Helsinek  ...

Šéf Petrohradského sovětu Trocký věděl, že aby byl puč úspěšný, musí zabránit, aby ministr obrany poslal některé pluky Petrohradské posádky ( ty, které měly bolševici pod kontrolou ) na frontu.

Proto Vojenský revoluční výbor rozšířil mezi vojáky další lež, že Prozatimní vláda chce vydat Petrohrad Němcům (což chtěl Lenin ),viz Stalinovy lži v souvislosti s Varšavským povstáním 1944 mj. v sérii mých článků o Varšavském povstání, mj. Andrea Kostlánová Stalin do hry o Varšavu 29.7.1944 vstoupil s obrovskou lží, či lži Putina mj. při obsazování Krymu Putinovými zelenými mužíčky ve zbrusu nových uniformách bez insignií ( vojáky bez insignií považuje mezinárodní právo za teroristy ).

Třebaže na jednání vojenských sovětů ve štábu gen.Čeremisova, velitele Severního frontu,vojenští delegáti odhlasovali odjezd těchto vybraných pluků, Petrohradský sovět v čele s Trockým jejich rozhodnutí vetoval. Byla to očividná vzpoura proti vládě, ale Vojenský revoluční výbor Petrohradského sovětu, řízený Trockým, ve 3.00 ráno 23.10.17 formálně na oko přijal veškeré podmínky ultimáta genštábu.

Další neuvěřitelně lživé tvrzení bolševici vyhlásili večer 24.10.17 :                     „ Vojenský revoluční výbor, navzdory kolujícím fámám, nemá v úmyslu převzít moc, vznikl jen k obraně Petrohradské vojenské posádky a demokracie proti kontrarevoluci „  …  (O tom, jak bolševici zmanipulovali dělnické hnutí, které podrobili diktátu Moskvy, píše mj. René Schickele v knize Wir wollen nicht sterben/Nechceme umírat z roku 1922 ).

Několik dní před plánovaným pučem se ukázalo, že se k bolševikům nikdo nepřipojí, navíc Rudé gardy měly jen několik tisíc pušek.

Proto byl Leninův plán zavržen ve prospěch méně riskantního postupu prosazovaného od počátku Trockým, který spočíval v převzetí moci během připravovaného Druhého sjezdu sovětů - moc na sebe strhne Petrohradský sovět, nikoli Bolševická strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako kontrarevoluce.

Petrohradská vojenská posádka nebyla ještě počátkem října 1917 bolševickému puči nakloněna, protože po neúspěšném puči z července byla vyměněna za neutrálnější mužiky, kteří byli k bolševikům nedůvěřiví, zda jim skutečně ten mír na frontě a půdu dají.

Hlavním úkolem Trockého bylo tudíž přesvědčit Petrohradskou vojenskou posádku, aby se k puči přidala, což nebylo snadné. Posádku tvořily i antibolševické útvary – 5/6.000 junkerů, 3 kozácké pluky, cyklistický prapor a obrněná divize.

18.10.17 se konalo společné jednání Petrohradské posádky, na kterém byli delegáti informováni o vytvoření Vojenského revolučního výboru Petrohradského sovětu, a bylo rozhodnuto, že „ rozkazy pro posádku budou platné jen tehdy, jestliže je spolupodepíše Petrohradský sovět „  -  politicky tudíž bolševici nad Petrohradskou posádkou již zvítězili ( mj. jí nalhali, že Kerenský požádal o posily proti vzbouřené Petrohradské posádce ), tedˇ bylo třeba ji ovládnout organizačně  – proto ke každé jednotce přičlenili politického komisaře z Vojenského revolučního výboru, jenž vydával rozkazy jménem Petrohradského sovětu.

Vojenský revoluční výbor poprvé zasedal až 20.10.17,  byli v něm pouze bolševici a leví eseři, ostatní z Petrohradského sovětu jej bojkotovali  – jeho šéfem byl proto bez problémů zvolen Trocký. Jeho prvním krokem bylo zavedení kontroly nad zbrojovkami a sklady zbraní, nejprve vydal rozkaz zaměstnancům zbrojovky Kromwerk, že zbraně nesmějí vydávat kontrarevolucionářům. Dále zavedl kontrolu nad tiskárnami s tím, že zaměstnanci tiskáren musí Vojenskému Výboru nahlásit objednávky letáků kontrarevolucionářů, např. černosotněnců.

Aby se Petrohradská posádka k bolševikům nepřidala, bylo třeba jí odvelet na frontu ( oficiálně, aby bránila přístupy k Petrohradu ), ale dělníci z Putilových závodů dle instrukcí Trockého začali vehementně dávat najevo, že posádku na frontu nepustí, a na oplátku Petrohradská posádka podpořila požadavek bolševiků na vyzbrojení dělníků, a Kerenský učinil zásadní chybu, že na tento vyděračský požadavek přistoupil ( otázkou je, zda měl na vybranou ), a na poslední chvíli nechal rozdat zbraně mezi dělníky, protože bolševici tvrdili, že budou bránit Ústavodárné shromáždění proti vojenskému puči ze strany generálů ( ve skutečnosti Ústavodárné shromáždění rozehnali sami bolševici již při jeho prvním zasedání 5.1.1918, v záp. gregoriánském kalendáři 18.1.18).

Trockého Rudé gardy, na druhou stranu, vyzbrojili samotní dělníci, třebaže „nedopatřením“  – Trocký nevěděl, jak své Rudé gardy  vyzbrojit, když jej jistá bolševická vojenská delegace jednoho říjnového dne informovala, že byla žádat o zbraně ve zbrojovce v Sestroreck, kde jim dělníci, stoupenci Petrohradského sovětu ( povolení mohla vydávat jen vláda ), řekli, že jim zbraně dodají, když o ně písemně zažádá Petrohradský sovět – Trocký nelenil a okamžitě napsal žádost, koncem dne získal 5.000 pušek  ( carské zbrojovky v té době byly ještě ve městě Tula a Iževsk ) ...

Výkonný výbor Petrohradského sovětu se proti Trockého žádosti o dodání pušek Rudým gardám ostře ohradil s tím, že dodávky zbraní povoluje jen Výkonný Výbor.

Menševici nevěřili, že se bolševikům podaří převzít moc s tím, že lidové masy jejich puč nepodpoří, a na protest proti zneužití Výboru obrany z něho odešli.

Genštáb však v bolševický puč věřil a všechny varoval, taktéž petrohradský tisk nepsal o ničem jiném než o tom, že bolševici připravují puč.

Přesto si generálové připravili pouze plán, jak Petrohradský sovět přimět k přeskupení petrohradských pluků, aby bránily přístupové cesty k Petrohradu, tj. odvelet petrohradskou posádku na frontu a ponechat v Petrohradu jen kozáky.

Dle tohoto plánu jmenovali vrchního velitele Severní fronty gen. Vladimira Čeremisova /1871-1937popraven/ i velitelem Petrohradské posádky ( Čeremisov však s odvoláním Petrohradské posádky nepospíchal, naopak ), a pozvali představitele Petrohradského sovětu na schůzku do Pskova, kde je vojenské velení seznámilo se svými požadavky na přeskupení vojsk.

Z Petrohradského sovětu odjela do Pskova 20členná delegace, polovina civilistů, polovina velitelů pluků.  Vojenským delegátům šéfoval Fjodorov, Laševič aj. velitelé Vojenské sekce Petrohradského Sovětu + Vojenské sekce Bolševické strany.

Levých eserů a Menševiků -Internacionalistů  byla v delegaci jen hrstka.

( Kerenskij poprvé promluvil na svoji obhajobu poté, co se 22.5.1921 Vladimir Burcev ve svém pařížském Deníku (č. 310) vrátil k podstatě svého sporu s Kerenským, že zastavil vydávání jeho listu proto, že jeden z jeho korespondentů na frontě odhalil spolupráci gen.Čeremisova s bolševiky, když sponzoroval vydávání bolševického tisku na frontě.

Kerenský napsal dopis pražské redakci „Volje Rossiji“, otištěný 28.5.1921, ve kterém kategoricky popřel Burcevovo tvrzení o tom, proč byl jeho list zakázán, a popsal, jak k zákazu listu došlo.

„ 20.10.17 na zasedání „komise pro obranu“ ministr vojenství gen.Věrchovskij neočekávaně, bez vědomí a bez předchozího uvědomění  Prozatimní vlády vystoupil s kategorickým prohlášením, že je nutné neprodleně uzavřít mír, i když spojenci nebudou souhlasit. Kdyby se jeho zločinné prohlášení, které bylo identické s agitací německých agentů a bolševiků, dostalo do tisku, mělo by to nedozírné následky. Proto Prozatimní vláda ještě v noci rozhodla, že dá generálu Věrchovskému dovolenou, uvolní ho ze všech služebních povinností až do jmenování jeho nástupce, a navrhne mu, aby neprodleně opustil hlavní město.

Vláda také rozhodla, že se obrátí na všechny redakce s naléhavou prosbou ( vláda neměla právo zakazovat vydání těch či oněch zpráv), aby neotiskly žádné informace, poznámky ani komentáře o vystoupení generála Věrchovského. Jediným listem, který nedbal prosby vlády a nesplnil svoji vlasteneckou povinnost, byl list pana Burceva „Obščeje Dělo“, a za to také z mého nařízení byl neprodleně zastaven.“ ).

24.10.17 v 5.00 ráno kadeti na příkaz Kerenského zapečetili všechny redakce bolševických listů v Petrohradu, což se Trockému velice hodilo – obvinil vládu z kontrarevoluce. Ve své Historii ruské revoluce Trocký píše :“ Třebaže povstání vyhraje jen útokem, vyvíjí se lépe, když vypadá jako sebeobrana.“

Kerenský také nařídil, aby armáda zajistila petrohradské mosty – zatímco vojáci v důsledku Leninovy lži, že jde o příkaz Petrohradského sovětu  rozkaz neuposlechli, Rudé gardy 25.10.17 brzy ráno pod velenímTrockého za pomoci námořníků z Kronštadtu ( v 3/1921 se proti bolševikům vzbouřili ) mosty obsadily, a s nimi veškeré strategické body ve městě - nádraží, mosty, banky, telegraf, elektrárny,  aniž by jim v tom kdokoliv bránil.

Když se Kerenský probudil a podíval se z okna, všiml si, že bolševici kontrolují most k Zimnímu paláci. Když se s Palácem pokusil telefonicky spojit, spojení nefungovalo. Proto se rozhodl odjet okamžitě z Petrohradu k armádnímu velení na frontu, ale v garážích zjistil, že bolševici auta vyřadili z provozu. Prostřednictvím pobočníka požádal o vůz britskou ambasádu, ale byl odmítnut.

Ani zámožný spisovatel Vladimir Nabokov /1899-1977 Švýcarsko/ nezapůjčil Kerenskému vůz s tím, že na tak dlouhou cestu není vůz připraven. Auto Kerenskému nepůjčil ani šéf policie ani italská ambasáda. Pobočník si již nevěděl rady, když tu uviděl automobil s vlající US vlajkou, které patřilo US vojenskému atašé  E. Francis Bigg.

US vojenský atašé se zapůjčením auta souhlasil, ale chtěl s Kerenským, jenž se zdržoval v budově genštábu, osobně mluvit. Auto Kerenskému zapůjčil i s US řidičem.

V poledne 25.10.17  Rudé gardy bez boje převzaly i stranické redakce a tiskárny, které opět začaly chrlit bolševickou propagandu a bolševické lži.

Trocký svůj puč řídil ze Smolného institutu otevřeného v Rusku jako první dívčí škola v prostorách kláštera, ze kterého si bolševici učinili stranický genštáb pod hlavičkou Petrohradského sovětu. V poledne do něho dorazila delegace Petrohradského sovětu s otázkou, zda nějaké povstání proběhne či nikoliv, tramvaje totiž během puče jezdily, banky byly otevřené a v továrnách dělníci pracovaly na 100% . Trocký delegaci ujistil, že  „povstání skutečně probíhá „ ...

Ve 14.30 Trocký pro tuto delegaci Petrohradského sovětu svolal „mimořádný briefing „, protože se delegace v Institutu Smolnyj zjevně nudila, a Trocký se obával, že odejde. Trocký delegaci na schůzce důležitě informoval, že  „ Prozatimní vláda přestala existovat v důsledku revoluce historického množství lidových mas, nemajícího v historii obdoby „, třebaže jediným viditelným symbolem toho, že se něco děje, bylo zchátralé vojenské  auto s houkačkou, které stálo před bolševickým ústředím.

Menševik Nikolaj Suchanov /1882- 6/1940 zastřelen/ z moskevské rodiny německého původu ( jeho manželka Galina Flakserman jejich moskevský byt poskytla pro výše zmíněnou tajnou schůzi, na které Lenin vnutil ÚV rozhodnutí o „ozbrojeném povstání “), Trockého prohlášení přijal s naprostým nezájmem, v bolševickou revoluci nevěřil,  a v klidu odešel domů povečeřet.

Zbylí členové delegace Petrohradského sovětu ze Smolného institutu odešli velice zaraženě, protože kolem sebe neviděli ani náznaky „ povstání historického množství mas „ ...

Bolševický puč se tak odehrál jako fraška na revoluci, o to více, že jeho hlavní aktéři, nepohodlní svědci puče bez mas, byli nastupující Stalinovou klikou postupně povražděni, včetně menševika Nikolaje Suchanova, ekonoma a novináře, jenž se nakonec stal nedobrovolným „ kronikářem „ bolševického puče.

Protože se zdánlivě nic nedělo, obyvatelé Petrohradu nepřestali žít svůj noční život – petrohradská smetánka se ten večer shromáždila v Alexandrinském divadle, aby si vychutnala hru Alexeje Tolstého Smrt Ivana Hrozného, a další její část v Mariinském divadlu, které hrálo Borise Godunova.

Pařížská restaurace byla plná a musela odhánět hosty, které neměli rezervace, to samé platilo o kinech, barech a nočních klubech. Zámožné vrsty se bavily jako obvykle, zatímco bolševici jim již stavěli šibenice.

Také ostatní sociální vrstvy zůstaly zcela pasívní, bolševiky, deroucí se k moci, zcela podcenily.

25.10. večer ( 7.11.dle evrops. kalendáře ) byl Petrohrad nepozorovaně v rukou bolševiků až na Zimní palác, v němž sídlila Prozatimní vláda,  do kterého vojáci a námořníci vtrhli pozdě večer po signálním  výstřelu z křižníku Aurora.   

Ani Zimní palác, tak jako všechno ostatní, však nedobyli, protože ani Zimní palác nikdo nebránil, obsadili jej bez výstřelu a začali jej plenit.  Pluk. Alfred Knox, spojenecký styčný důstojník u ruského genštábu, byl 25.10.17 přímým svědkem obsazení i plenění  Zimního paláce.

Zimní palác měl posádku o celkovém počtu 2000 mužů, včetně junkerů ( drobná statkářská šlechta, důstojničtí kadeti ), tři jezdecké oddíly kozáků, rotu dobrovolníků a rotu dobrovolnic Ženského praporu.

Posádka Zimního paláce byla bez velení a dva dny bez jídla, někteří z ní dezertovali, většina junkerů se vrátila do Michailova dělostřeleckého učiliště, ze 6 děl s sebou odvezli 4.

Poté odjeli kozáci s tím, že se nebudou podílet na krveprolití . Ve 22.00 odešli i poddůstojníci – v Zimním paláci tak zůstali jen žáci Technického učiliště a Ženská rota.

„Obléhání „ Zimního paláce bylo tak „nedbalé a ledabylé „, že se nedalo obléháním nazvat - US levicoví novináři John Reed a jeho milenka Louisa Bryant se po Zimním paláci po celé odpoledne procházeli, aniž by je někdo zadržel. Služebnictvo v modrých carských uniformách se jim úslužně postaralo o kabáty, a kadeti je rádi provedli po paláci s 1.500 místnostmi.

Bryantová kadety popsala jako neštˇastné mladíky, kterým se odchodem cara zhroutil svět, tradice, ve které věřili. Všude kolem se povalovaly matrace, prázdné láhve od vína a nedopalky cigaret. Mnoho kadetů bylo pod vlivem alkoholu, kapitán, jenž je provázel po paláci, tvrdil, že emigruje do US a vstoupí do US armády.

Odpoledne dorazili do Zimního paláce i dva cyklisté s bolševickým ultimátem  – bolševici hrozili ostřelováním Paláce, jestliže se Palác do 19.00 nevzdá. Ministři v Paláci však věřili, že dorazí Kerenský s posilami, takže odmítli Palác bolševikům předat a v klidu povečeřeli polévku, rybu a artyčoky.

Poté, co se ministři navečeřeli, dostal křižník Aurora, kotvící na Něvě a ovládaný námořníky ve službách bolševiků, rozkaz zahájit palbu na Zimní palác až bude z Petropavlovské pevnosti blikat červené světlo. Zatímco křižník, který čerstvě vyjel z doků, měl na palubě jen slepou munici, petropavlovská posádka nenašla červené světlo, nakonec nějaké světlo vystřelila, a Aurora začala ostřelování paláce slepými náboji. Kadeti v paláci odpověděli kulomety, teprve po několika minutách si uvědomili, že žádné dělostřelecké miny nepadají. Ve 23.00 opustila palác Ženská rota s tím, že jejím úkolem je bojovat proti německému nepříteli.

Ve 23.00 začala Zimní palác ostřelovat děla z Petropavlovské pevnosti, jedna dělostřelecká mina cíl velkým obloukem minula, druhá na palác dopadla, ale nepoškodila ho, další skončily v řece Něvě.

Dle Trockého během dvou hodin bolševici odpálili 35 dělostřeleckých min, z nichž pouze dvě dopadly na palác a poškodily omítku.

Ve 2.00 ráno 26.10.17 ministři na chodbě uslyšeli hlasy, do pokoje vběhl kadet a ptal se, jaké jsou rozkazy, zda bojovat do posledního muže. Unavení ministři odpověděli, že nechtějí krveprolití, načež se do místnosti nahrnul dav bolševiků a  jeden z nich zařval : “ Jsem Antonov-Ovsejenko, představitel Vojenského revolučního výboru, jehož jménem vás všechny jako členy Prozatimní vlády zatýkám „ …

V té době Rosa Luxemburgová ještě napsala : „Říjnové povstání zachránilo čest nejen ruské revoluce, ale i internacionálního socialismu „  ( brzy poté byly rozehnány sověty, ve kterých bolševici neměli většinu, což Luxemburgová ostře odsoudila, a od té doby bolševiky kritizovala  - již v 1/1919 byla zavražděna, viz můj článek Rosa Luxemburgová trochu jinak - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=397195  ).

Celý puč řídil jen Trocký, Lenin vylezl ze svého petrohradského úkrytu až ve 22.00, nasadil si paruku a brýle, zapomněl na make –up, a odkráčel směrem k Institutu Smolný. Stráže jej nepustili, měl prošlou propustku, Trocký si pro něj musel přijít.

Podle Pamětí Savčenkova námořník Dybenko poté, co Zimní palác bez boje obsadili námořníci, spěšně zašel na ministerstvo spravedlnosti, a odnesl z něj dokumenty, prokazující, že Leninovu bolševickou stranu financovaly německé tajné služby a genštáb německé armády. Existuje však telegram, který dokladuje, že v době dobytí Zimního paláce byl Dybenko v Helsinkách, takže dokumenty musel odnést někdo jiný.

Lenin nicméně Dybenka za jeho říjnové zásluhy jmenoval generálem a lidovým komisařem pro námořnictvo, ale protože věděl, že je to alkoholik, přidělil mu odborného vojenského poradce, jenž námořnictvo po odborné stránce vedl – jistého bývalého carského admirála.

Ruský státní svátek Třiadvacátý únor, Den vzniku RA, Den obrany vlasti – Lenin a Stalin ruským občanům nepřetržitě lhali – Rusové, stejně jako dnes za Putina, v tento den slaví Leninovu vlastizradu.

Když 18.2.1918 německé vojsko postupovalo na Petrohrad, Lenin s Trockým nařídili Dybenkovi, aby s baltskou flotou Petrohrad bránil, pozdější stalinistická propaganda tvrdila, že „ námořníci-revolucionáři 23.2.18 při obraně Petrohradu dosáhli obrovského vítězství „. Třiadvacátý únor byl poté vyhlášen dnem vzniku RA, státním svátkem, Dnem obrany vlasti, kterým zůstal dodnes. V 2/38 Stalin přežilým předal speciální vyznamenání, v té době ještě žijící Dybenko ( popraven téhož roku ) však vyznamenán nebyl (popraven byl mj. jako svědek toho, co se v bitvě u Narvy v 2/1918 skutečně odehrálo ).

Paměti carského a posléze bolševického gen.Michaila Bonč-Brujeviče /1870-1956, čistky přežil, jeho bratr Vladimír byl osobním tajemníkem Lenina, se kterým žil v emigraci ve CH jako redaktor čas. Jiskra, viz mj. jeho fotografii s Leninem z roku 1918,, na které je Lenin v luxusním obleku / z rodiny významné litevské šlechty, uvádějí, jak tomu 23.2.18 bylo dle Brujeviče ve skutečnosti - opilý Dybenko a jeho opilí námořníci z bitevního pole utekli, a dle Brujeviče se po nich slehla zem na celý měsíc, verzi, kterou potvrzuje článek Lenina v listu Pravda z 25.2.18 s názvem Ponižující, ale nezbytná lekce: „ Odmítli bojovat, odmítli bránit linii na řece Narva, a jak ustupovali, nic za sebou nezničili, všechno ponechali nepříteli „ .

Vláda vydala na Dybenka zatykač, jeho funkci převzal ex carský gen.Dmitri Parský /1866-1921 na tyfus/, a německou armádu zastavil až ex carský gen.Nikolajev, jemuž se podařilo dát dohromady jednotku z ustupujících ruských vojáků.

Porážka na řece Narva (hraniční řeka mezi Ruskem a Estonskem) přispěla k podepsání Brestlitevského míru, k čemuž se Lenin Berlínu zavázal ( bolševiky tak začala nenávidět Francie  Filipa Pétaina a Georga Clemenceau ), a k tomu, že bolševická vláda přesídlila z Petrohradu do MOW.

Jenže Lenin tuto porážku na Narvě jako německý agent k uzavření míru potřeboval, takže Dybenkova epizoda se pravděpodobně odehrála úplně jinak.

Dybenko nemohl utéci z boje, když nesouhlasil s uzavřením brestlitevského míru, a protože s Leninovým uzavřením separátního příměří s Němci kategoricky nesouhlasil, byl v 4/1918 vyhozen z vlády, vyloučen z KS a postaven před tribunál za zbabělost – tribunál jej však prohlásil za nevinného s tím, že neměl žádné vojenské vzdělání, proto nemohl úkol zabránit Němcům v postupu splnit  ...

Podle Pamětí francouzského socialisty J.Sadoula, jenž byl v té době v MOW, Dybenkova zachránili jeho spolukumpáni kronštadtští námořníci, kteří hrozili, že zahájí palbu na vládní budovy a terorizovali členy bolševické vlády, a také jeho vlivná bolševická manželka Alexandra Kollontai /1872-1952/, lidová komisařka sociálních věcí ( Dybenko byl jako nepohodlný svědek  porážky u Narvy z 2/1917 popraven Stalinem 1938 ).

25.10.17 ráno, kdy Aurora mířila svými děly na Zimní palác, to byl z iniciativy Lenina Vojenský revoluční výbor ( nikoliv Petrohradský sovět, kterému předsedal Trocký), který vydal prohlášení o svržení vlády, prohlášení, kterému nikdo nevěřil. Byl to Leninův podraz na Trockého, puč v puči.

Puče se zúčastnilo 47 vojenských jednotek, 706 námořníků z Kronštadtu,  1.600 příslušníků  /milicionářů Rudých gard, a pár dělníků z 12 továrních výborů a z 5 okrskových výborů, a dále anarchisté a odboráři z dalších 20 výborů.

Šlo čistě jen o vojenský puč menšiny, nikoliv o proletářskou revoluci, prohlásil Julius Martov na 2.sjezdu sovětů, takže jej Trocký urazil oním výrokem, aby se se svými stoupenci odebral na smetiště dějin.Ani Martov dlouho nežil, zemřel v německém exilu 1923.

V podstatě nešlo ani o vojenský puč, ale o menší policejní operaci Vojenského revolučního výboru ze dne 24.10.17/obsazemí strategických bodů, do které byli zapojeni někteří námořníci z Baltské floty a pár Rudých gardistů - takže údajnou VŘSR, která vůbec neproběhla, nelze srovnávat s revolucí mas z roku 1905 či s revolucí únorovou 1917.

Lenin, kterého do té doby neznalo ani Rusko, natož svět, se přes noc stal předsedou Rady lidových komisařů Ruské sovětské republiky, vlády, která se překrývala s Bolševickou stranou.