Zfalšovaný „legendární“ velitel Kujbyšev utekl před čsl. legionáři

8.6.1918 byla Samara dobyta první společnou akcí čsl. legií a eserů, Trocký, jenž se nechtěl zcela připravit o možné protiněmecké spojenectví s francouzsko-britskými spojenci, dlouho váhal situaci v Samaře řešit,

nakonec poslal k jejímu dobytí jednotku Lotyšských střelců pluk. Vacietise, jenž bolševiky zachraňoval již potřetí.

Jenotka však předtím úspěšně vzdorovala německému postupu na Ukrajinu a byla z bojů zcela vyčerpaná, proto 17.6.18 ustoupila z povolžského města Syzran, načež Trocký k Syzranu povolal ex plukovníka carské armády Michaila Muravěva, Levého esera, velitele povolžských jednotek Rudé armády /RA, ale ani jemu se nepodařilo Trockého a gen. Bonč-Brujeviče přesvědčit, že situace na Volze je vážnější než před Moskvou a Petrohradem.

Úspěch Leninova bolševického puče visel na vlásku – stačilo ustoupit ještě o jedno město, a nepřítel by obsadil Nižnyj Novgorod, a otevřela by se mu cesta na Moskvu.

Přesto Trocký i Bonč-Brujevič odmítli zřídit Východní frontu, na kterou by museli přesměrovat část vojenských zásob, zbraní a jednotek.

Pluk. Muravěv, jenž pro bolševiky s Lotyšským plukem 8.7.18 Syzran znovu dobyl, týž den opustil své velitelské stanoviště v Kazani a odjel do Simbirsku, kde zdejším Levým eserům nařídil zmocnit se telegrafní a rozhlasové stanice, a dalších důležitých bodů, načež povolžským vojákům z RA přečetl moskevskou protibolševickou a protiněmeckou deklaraci Levých eserů ze 6.7.18 s tím, aby na Němce zaútočili, a vyzval čsl. legie, aby se k útoku přidaly ( v tomto smyslu rozeslal telegramy ). Vojákům však neřekl, že moskevské protibolševické povstání eserů již bolševici potlačili .

Proto Trockij nařídil pluk. Vacietisovi, aby Muravěva ve funkci velitele povolžských jednotek RA nahradil.

9.7.18 se však Vacietisův Lotyšský pluk jednostranně stáhl z právě dobytého Syzranu Muravěvem, a odmítl rozkaz postupovat k Simbirsku a chránit jej. Simbirsk padl 22.7.18, a eseři, společně s čsl. legionáři, začali útočit na Kazaň.

Mezitím bolševici Muravěva vylákali na schůzku, kde jej zavraždili, oficiálně uvedli, že spáchal sebevraždu, třebaže měl tělo prostřílené od kulek a propíchané bajonetem ( podobně bolševici úskočně jednali s veliteli polské Armády Krajowe za 2.sv.v. ).

Vraždou pluk. Muravěva skončila i protibolševická vzpoura Levých eserů, boj proti bolševikům vedli již jen čsl. legionáři a praví eseři ( v době moskevského povstání eserů Trockij přestal proti Berlínu spolupracovat s Britským expedičním sborem v Archangelsku, Britové proto plánovali, že provedou výsadek, zmocní se železnice a přemístí se do strategické Jaroslavi na Volze  – britský agent Reilly se domluvil s Levými esery, že v Jaroslavi provedou protibolševický převrat, ale Britové se rozhodli svoji akci o měsíc odložit, aniž by to řekli eserům v Jaroslavi, kteří se města dle původního plánu zmocnili již v 7/1918 – bolševici Jaroslav dobyli zpět až po třech týdnech ).

Teprve 29.7.18 začal Trockij burcovat Kreml před zhoršující se situací na Volze, požadoval proti čsl. legiím přesunout k Volze většinu jednotek a vyžádal si za vrchního velitele lotyšského pluk. Joachima Vacietise /1873-7/1938 popraven Stalinem /, jenž bolševický puč zachraňoval pravidelně od samého počátku.

Carský pluk.Vacietis byl proto v 9/1918 jmenován vrchním velitelem RA, členem KS se nikdy nestal ( Vacietis přešel se svým plukem na stranu bolševiků v iluzi, že za pomoci bolševiků vybojuje nezávislost Lotyšska, což mu Lenin v nouzi odkýval ) .

Náčelník bolševického genštábu carský gen. Bonč-Brujevič neměl pro situaci na Volze žádný plán, Vacietisovi jen řekl : „ Vemte si pár jednotek, které zde můžeme postrádat, zatkněte ty čsl. legionářské bandity a zavřete je do vězeňského tábora „ ( až do 14.5.18, tzv. čeljabinského incidentu, ve kterém se legionáři poprvé střetli s bolševickou mocí, byly čsl. legie politicky neutrální ) .

Vacietis marně žádal Bonč-Brujeviče o posily, vždy mu bylo řečeno, že všechny jednotky musí bránit Moskvu a Petrohrad před Němci, což Vacietis považoval za nesmysl.

Bolševické velení v Moskvě bylo zcela mimo realitu – když padla Kazaň, kterou  společnými silami dobyli eseři s čsl. legionáři, Bonč – Brujevič vydal Vacietisovi další nesmyslný rozkaz, aby se vydal k Jekatěrinburgu.

Trockému se ale podařilo sestavit další oddíly RA, se kterými 7.8.18 osobně vyjel k Volze obrněným vlakem, tak těžkým, že potřeboval dvě lokomotivy ( Trocký měl ve vlaku i kanceláře, jeli s ním i novináři, domníval se, že se do Moskvy vrátí za 10 dní, vrátil se až za 2 roky, protože, když vyjel, netušil, že cíl jeho cesty, Kazaň s rozsáhlými vojenskými sklady a s trezorem zbytku carského zlatého pokladu - zhruba 652 mil. zlatých rublů, již padla ).

Beznadějnou situaci pro bolševiky na Volze potvrdil Trockij ve svých Pamětech, hlavním důvodem bylo nefungující zásobování bolševických jednotek –  bolševici neměli koně, polní děla, polní telefony, boty, kabáty.

Trockij v Pamětech píše, že když dorazil ke Svijažsku ( pevnost na soutoku řek Svijagy a Volhy založená 1551 ), nikdo nevěděl, kde je velitel Lotyšského pluku a jeho pluk, všude vládl chaos. Také Vacietis ve svých Pamětech píše, že bolševická vojska byla zcela nedisciplinovaná a bez jakékoliv morálky.

V první zprávě do Kremlu Trocký líčil „ psychologický kolaps „ zdejších bolševických jednotek, a vyžadoval poslat důstojníkům revolvery, protože bez nich nedokáží zajistit disciplínu.

Při první inspekci vojsk Trocký málem zahynul, když nepřátelské letouny zaútočily na nádraží, ve kterém přebýval. Když byl Trockého polní genštáb na nádraží u Svijažsku opakovaně bombardován, Trockij na Kremlu vyžadoval i letouny a letecký benzín. Z místních mechaniků učinil letecké mechaniky, sloužící RA, třebaže nebyli bolševici, ale anarchisté, což kritizoval proti Trockému ostře vystupující Stalin ( jenž po svém fašistickém puči 1928 zřídil ve Svijažsku dětský pracovní koncentrák v místním klášteře, 1936 přeměněn na gulag ).

Tito zruční mechanici dostali do vzduchu staré zrezivělé stroje, které řídili amatérští piloti bez leteckých kombinéz v nejrůznějších kostýmech, kteří na „ buržoazní „ Kazaň, obsazenou čsl. legionáři, shazovali bedny s dynamitem, a prováděli letecký průzkum. Piloti, které před Kazaň povolal i ze Pskova, tak Trockému za každého počasí nahrazovali pěchotu, dělostřelectvo i jezdectvo.

Aby pozvedl morálku rudoarmějců, sehnal jim zubaře a vojenskou kapelu, ale vynucoval vojenskými soudy disciplinu - ve Svijažsku nechal Trocký 1918 zastřelit každého desátého rudoarmějce za trest, že Kazaň nedokázala na čsl. legionářích RA dobýt. Také veliteli 4. Lotyšského pluku ( Vacietis velel 5. pluku) , ze kterého bylo nejvíce dezertérů, pohrozil vojenským soudem za vlastizradu, jestliže mu nějaký voják sběhne.

Nebyl to však lotyšský velitel, kterého nechal Trocký zastřelit .

U ústí řeky Kama musely jednotky RA pod velením vousatého čerkaského kozáka Trofimovského s dýkou a mečem u pasu pod tlakem čsl. legií ustoupit. Trofimovský se zmocnil parníku Missouri a dalších lodí, a odplul s jednotkami dolů po Volze do říčního přístavu Čeboksary, čsl. legionáři Kazaň dobyli počátkem srpna 1918.

Trockij vystavil na Trofimovského zatykač a vyslal proti němu jednotku, která jej měla obklíčit a zajmout, třebaže Trofimovský udělal to samé, co bolševický velitel Kujbyšev, kterého bolševici ve svém falšování historie mediálně vymodelovali jako příkladného bolševického velitele, jenž nikdy neustoupil, a na krátkou dobu po něm pojmenovali i Samaru, třebaže stejně jako Trofimovskij i Kujbyšev utekl se svými důstojníky ze Samary parníkem do Simbirska.

Nikdo ho nepotrestal, protože byl bolševik, zatímco Trofimovský byl anarchista a navíc přítel pluk. Muravěva.

Trocký s Trofimovským v Nižným Novgorodě uspořádal proces, ve kterém jej soudil i za údajné zastřelení několika carských důstojníků a velkostatkářů ve vesnici Sidelnikov. Místní bolševický tisk proti němu rozjel štvavou kampaň, byl proto zastřelen.

11.8.18 zahájila RA ofenzívu  na dobytí Svijažsku s mostem přes Volhu ( dobyla jej 28.8.18) a Trockij se chystal přesunout svůj genštáb z nádraží na říční parník na Volze, kterého se však zmocnili rudoarmějští velitelé Prvního petrohradského pluku RA prchající v panice z fronty, aby s ním odpluli do bezpečí Nižného Novgorodu. Trockij nechal velitele pluku Gněuševa a politického komisaře Pantělejeva, zasloužilého bolševika, popravit, protože tuto dezerci nejen nezastavili, ale vedli. Popravu svého kamaráda Pantělejeva nemohl Stalin dlouho rozdýchat.

14.8.18 Trocký vydal nařízení, že jestliže jednotka ustoupí, bude nejprve zastřelen její politický komisař a poté její vojenský velitel  ( Stalin toto nařízení použil za 2.sv.v., třebaže podstatu Trockého rozkazu nepochopil).

Trocký tak začal popravovat i dlouholeté prominentní bolševiky ( mj. Pantělejev byl zasloužilým bolševikem, zatímco Trockij vstoupil do Strany teprve 2.1.17, s čímž se Stalinova klika - Vorošilov, Budˇonnyj, Smirnov, nemohla smířit ) …

Do armády místo hlupáků typu Vorošilova Trocký ještě v intenzívnější míře dosazoval profesionály z řad bývalých carských důstojníků, v čemž Lenin,  ke Stalinovu hněvu, Trockého nejen podpořil, ale vybízel jej k ještě většímu počtu poprav za každé nedobyté město, např. 30.8.18 Lenin poslal Trockému telegram, aby nechal veřejně popravit pluk. Vacietise, pokud nedobyde Kazaň ( tak si Lenin vážil služeb člověka, jenž jeho bolševický puč udržel nad vodou ) - Vacietis ji dobyl 10.9.18, byl za své služby bolševikům popraven Stalinem  v 7/1938 …

O popravě výše zmíněných píše Trocký ve svém životopise Můj život, ale neuvádí přesné číslo velitelů a politických komisařů, kteří byli na jeho příkaz zastřeleni, odhaduje se, že do konce roku 1921 jich byly popraveny tisíce.

Např. uvádí, že 30.8.18 nechal zastřelit 20 dezertérů, stranické velitele a politické komisaře, a dále ty, kteří na marodce „předstírali“ nemoc.

Popravu zasloužilého bolševika Pantělejeva Trockému, bolševiku  „ čerstvého data „ , zarytí bolševici neodpustili, a  v 3/1919 proti Trockému ve Straně vytvořili  „ levicovou/stalinistickou „ vojenskou opozici, vedenou Smirnovem, čekistou Vorošilovem ( šéfem ČEKY v Petrohradu ) a Stalinem, kteří, bez vojenského a jiného vzdělání, bytostně nenáviděli ex carské důstojníky, kteří dle jejich názoru měli být popraveni, nikoliv přijati do RA ( bez Trockého by se však bolševici u moci neudrželi, kdyby nezorganizoval ozbrojené žoldácké bandy, které za žold bojovaly na straně Rudých ).

Bolševici odchovali nacisty : důstojníci RA, stejně jako nacisté, své odpůrce mezi civilisty brutálně trestali, mj.  ženy buržoazního původu se musely před nastoupenou jednotkou RA vysvléknout do naha a předklonit se, načež je velitel před jednotkou zbičoval, dochovaly se autentické fotografie, jak se rudoarmějkyně nahým ženám, obětem bolševické zvůle, smějí, podobné fotografie pořídili nacisté z pogromů na Židy v roce 1941 ve Lvově.

Trocký na adresu bolševiků, spílajících v čele se Stalinem carským důstojníkům, odpověděl, že jsou jen „ zatrpklou plebejskou bandou, která závidí vojenským profesionálům jejich bývalé prominentní společenské postavení „ …

Vacietis posléze obvinil Trockého a náčelníka genštábu carského gen.Bonč-Brujeviče, že na Volze RA zdecimovali - Leninova vláda brzy nevěděla, „kam“ s carským plukovníkem, který ji několikrát zachránil před odchodem z dějin, nakonec jej 1919 zatkla, když se mu nepodařilo uskutečnit bolševický puč v Lotyšsku, a obvinila jej z kontrarevoluce, protože odmítl vstoupit do Strany, nakonec byl omilostněn, ještě se mohl hodit.