Stalin, sabotér Rudé armády a neúspěšný „vojevůdce“

Když carský pluk. Vacietis a jeho Lotyšský pluk dorazily k Volze, představovali pro něj ( stejně jako dříve pro carského pluk. Muravěva ) problém především zdejší Stalinovi bolševici, kteří mu odmítli poskytnout další vojáky,

odmítli zřídit na Volze front, a sabotovali všechny jeho akce na záchranu Povolží pro bolševiky ( v důsledku Stalinova boje s Trockým o kontrolu nad armádou ).

Stalin, v letech 1905-1908 lupič, jenž pro Leninovu stranu obstarával finance bankovními loupežemi, provozováním výpalného a únosy ( jako Putin v letech 1998-2006 v Čečně ) po Únorové revoluci dorazil do Petrohradu ze sibiřského exilu 25.3.17 v šatech, ve kterých byl 1913 zatčen na bolševickém mejdanu, na kterém se vybíraly pro Lenina peníze, a s kufrem upleteným z proutí.

Již 28.3.17, kdy byla většina vůdců bolševiků ještě v exilu, se společně s Kameněvěm a Matvějem Muranovem objevil v redakci listu Pravda, z níž vyhodil redaktory Vjačeslava Molotova a Alexandra Šljapnikova, kteří oba brojili proti Prozatimní vládě a vyzývali k jejímu svržení, a zaujmul jejích místo.

Alexandr Šljapnikov /1885-9/1937zastřelen/, jenž živil rodinu bez otce manuální prací od dětství, žil od roku 1908 v exilu na Západě, byl partnerem Alexandry Kollontajové, významné revolucionářky, a ve 20.letech patřil k tzv. dělnické opozici – vydal spis Sedmnáctý rok, který byl Leninem zakázán, protože pravdivě v nesouladu s oficiální verzí popisoval bolševický puč. 1932 jej Stalin vyloučil ze Strany, 1935 jej poslal do vyhnanství, kde jej opět zatkl a přivezl v poutech do Moskvy – protože se však Šljapnikov k vykonstruovaným zločinům nepřiznal ani po mučení, byl zastřelen ještě před procesy.

Matvěj Muranov /1873-1959/ byl od roku 1912 jedním ze 6 bolševických poslanců v Dumě ( dalším byl agent Ochranky Roman Malinovský /1876-1918/). Všichni z nich spoléhali na svoji poslaneckou imunitu, jezdili po samoděržaví a bezostyšně razili Leninovy teze a heslo, aby vojáci své zbraně obrátili proti svým vládám, takže byli v 11/1914 všichni zatčeni a obviněni z vlastizrady. Hrozil jim trest smrti, proto všichni 1915 odvolali, včetně Kameněva, pouze Muranov setrval na stranické ideologii. Protože měli skvělého advokáta – Alexandra Kerenského, budoucího premiéra, byli všichni odsouzeni jen k doživotnímu vyhnanství na Sibiři, odkud se do Petrohradu vrátili se Stalinem po Únorové revoluci.

Na rozdíl od Molotova a Šljapnikova Stalin, Kameněv a Muranov naopak Prozatimní vládu podpořili, a to v takové míře, že odmítli uveřejnit Leninovy dopisy, v nichž Lenin vyzýval k jejímu svržení. Stalin Leninovy dopisy odmítl jako „ obsahově mělké, emocionální črty, které se pro zveřejnění nehodí „ ...

Dále prosazovali spolupráci s menševickými internacionalisty, což příkře odmítli po svém dubnovém návratu Lenin se Zinověvem, kteří naopak jakoukoli spolupráci s menševiky odmítli. Muranov se podílel na bolševickém puči, ale když ve Straně převládla Leninova linie, jeho vliv upadl, po zbytek života zůstal stalinistou.

Když byly Leninovy Dubnové teze 1917 ÚV schváleny, Stalin přešel na Leninovu stranu, a byl zvolen do ÚV.

24.6.17 Stalin hrozil odchodem z ÚV, jestliže ÚV nepodpoří ozbrojené povstání Stalinových kriminálníků, vyzbrojených námořníky z Kronštadtu, kteří telefonovali Stalinovi, co by řekl na násilné svržení Kerenského vlády, které Stalin odsouhlasil.

Stalinovy ozbrojené bandy poté 1.7. – 3.7.17 vyvolaly v Petrohradu chaos, ale především paniku v ÚV, který s ozbrojenou akcí v této době nepočítal - ani ÚV ani Petrohradský sovět nebyl v této době ochoten moc v Petrohradě převzít.

Stalin poté Lenina ostentativně zachránil před zatčením jen pár minut před příchodem policie, a ukrýval jej na 5 místech, včetně v rodinném bytě Allilujevových ( významná revolucionářská rodina, ze které pocházela budoucí 2.manželka Stalina Naděžda /1901-1932 skončila s kulkou v hlavě ). Lenin byl ochoten se tentokrát nechat zatknout, ale Stalin mu namluvil, že mu v Rusku hrozí smrt, oholil mu bradku i knír a spěšně jej propašoval zpět do FS, do jedné stodoly na venkově.

Za Leninovy nepřítomnosti se poté Stalin snažil zmocnit veškeré moci ve Straně, ale nepodařilo se mu to, třebaže na sjezdu Bolševiků přečetl hlavní projev, byl znovuzvolen do ÚV, jmenován šéfredaktorem stranického ústředního listu Pravda, a byl zvolen za člena Ústavodárného shromáždění.

Lenin se v důsledku Stalinovy iniciativy vrátil do Petrohradu až v 10/1917, a 23.10.17 ÚV na naléhání Lenina proti hlasu Zinověva a Kameněva odhlasoval 10:2 násilné svržení vlády, pro puč hlasoval i Stalin.

25.10.17 ráno Kerenského jednotky obsadily ústřední bolševickou redakci, čímž Stalin zmeškal schůzi ÚV, na které se rozdělovaly úkoly pro puč, který strávil jako poslíček mezi ukrývajícím se Leninem a ÚV.

26.10.17, druhý den po puči, Stalin s Leninem a se zbytkem ÚV úřadovaly ve Smolném institutu, odkud Lenin vyhlásil převzetí moci bolševickou vládou/Sovnarkom, ve které byl Stalin již lidovým komisařem, ale jen pro národnosti ( demagogií měl přivést k bolševikům všechny neruské národnosti ), což nejprve vztekle odmítl, chtěl být totiž komisařem pro obranu …

Nicméně byl alespoň spolu s budoucím vrahem carské rodiny Jakovem Sverdlovem pověřen obranou Petrohradu proti Kerenského kozákům, shromážděným na Pulkovských výšinách.

Již 27.10.17 bolševická vláda, jako každá nastupující diktatura, zakázala opoziční tisk, to samé při svém nástupu k moci učinil i Putin …

Během prvních měsíců vlády tak Stalin patřil do triumvirátu vedle Lenina a Trockého, protože Lenin prohlásil, že potřebuje oba muže činu – Trockého i Stalina, zastánce maximálního teroru.

29.11.17 ÚV ustavil četvjerku, která vedla zemi – k výše zmíněným přibrali ještě budoucího vraha carské rodiny Stalinova kumpána ze sibiřského vyhnanství Jakova Sverdlova  židovského etnika z bolševické rodiny ( zavražděn již v 3/1919, jak zemřel nikdo neví, dvě oficiální verze si protiřečí ).

O týden později 7.12.17 četvjerka ustavila teroristickou organizaci ČEKA, a Stalin na dotaz estonských bolševiků, co mají udělat s kritiky, již tehdy odpověděl : „Zavřít do koncentračních táborů“ …

V 3/1918 menševický vůdce Julius Martov /1873-1923 BER/ ve svém článku zveřejnil zločiny, kterých se bolševici dopouštěli ještě před pučem  - vykrádali banky, vlaky, loupili všude, a že největší bankovní loupeže se svým gangem zorganizoval Stalin v Tbilisi. Stalin jej žaloval pro urážku na cti a vyhrál.

Protože s ÚV Lenin stále bojoval, ustavil Politbyro, ve kterém byl Trocký i Stalin, kteří jediní měli právo mluvit s Leninem bez předchozího objednání. Zatímco Trocký Stalinem pohrdal, Stalin se snažil zabránit Trockému ve vybudování profesionální RA a dostat jej z politbyra.

Mezitím Lenin spřádal dál své intriky : Anton-Ovsejenko, jenž jako vrchní velitel bolševické jižní ofenzívy zvítězil nad kozáky na jihu, se stal předsedou stínové vlády Ukrajinské rady lidových komisařů, a na jih odjel i Vorošilov, petrohradský komisař Čeky, kde vedl skupinu Jižní regionální sovět, která měla v Donbasu zorganizovat probolševické partyzánské jednotky.

Na jihu se Vorošilov a Budˇonnyj poprvé seznámili se Stalinem, kterého Lenin v 5/1918 vyslal do Caricynu na Volze (Stalingrad,Volgograd ), a začali jej podporovat – Vorošilov absolvoval jen dva roky školní docházky, jediné, co uměl, bylo organizovat stávky, proto 1905 přestal pracovat a stal se profesionálním organizátorem stávek Bolševické strany.

Přes Caricyn (Stalingrad,Volgograd), který hodlali dobýt bělogvardějci, a jeho říční přístav, vedla hlavní trasa pro obilí a ropu ze Severního Kavkazu, a Lenin Stalina pověřil, aby hladovějící Moskvě a Petrohradu obstaral jídlo – za každou cenu.

Stalin v této oblasti rozpoutal bezbřehý teror proti rolníkům, veřejně popravoval rolníky, kteří jen vypadali na „ kontrarevolucionáře „  a se svými bandami, pořízenými Vorošilovem, vypaloval vesnice, aby mezi rolníky vyvolal strach a ti se mu podřídili a dali mu svoji veškerou úrodu (  Stalinova teroru Lenin využil i vůči dezertérům z RA, k masovým dezercím z RA docházelo po celý rok 1918 a 1919, proto Lenin Stalina v 5/1919 odvolal do Petrohradu, kde Stalin dezertéry masově a veřejně popravoval ).

Trockij 1918 učinil pořádek v armádě, především prosadil zrušení několika na sobě nezávislých vojenských komisařů  –  Dybenko byl kvůli kauze Narva vyhozen z KS,  právník Krylenko přešel k čekistům vyrábět z ruských občanů mukly v gulazích,  a Antonov-Ovsejenko odjel zavést bolševický pořádek na Ukrajinu.

Trocký nabíral do RA profesionály, gen. Bonč-Brujevič mu dohazoval carské důstojníky, kteří se po německé ofenzívě sami do RA hlásili, nic jiného jim ani nezbývalo.

Jedním z nich byl 25letý poručík Michail Tuchačevský z aristokratické rodiny, jenž byl 3 roky německým válečným zajatcem, a od 3/1918 byl nezaměstnaný, protože jeho gardový pluk rozpustili – proto v 4/1918 vstoupil do RA a do KS, stejně jako jeho přítel a spolužák z kadetní školy Nikolaj Kujbyšev, mladší bratr Valeriana Kujbyševa, jenž Tuchačevského doporučil Trockému, takže tento se stal vojenským komisařem pro obranu Moskvy.

Dalším šlechticem v RA byl 36letý Boris Šapošnikov, jenž prošel vojenskou Akademií carského genštábu, takže byl začleněn do Nejvyšší vojenské rady.

V 4/18 Čeka vytvořila speciální oddělení O.O./Osobye otdely pro odhalování špiónů, sabotérů a kontrarevolucionářů v RA, včetně mezi vojenskými komisaři.

Stalin potřeboval banditskou armádu, nikoliv profesionální, proto se snažil dosáhnout odvolání Trockého z funkce šéfa Vojenského revolučního výboru, Trocký byl v této funkci Stalinovým nadřízeným. Stalin Leninovi poslal dopis, aby Trockého z této funkce odvolal, což Lenin neučinil, ale v 7/1918 Stalina na jeho přání jmenoval vojenským velitelem oblasti Caricynu.

U Caricynu Stalin ignoroval Trockého pokyny a popravoval Trockého profesionální vojáky, ex carovy důstojníky, které Trocký se souhlasem ÚV ( ale nikoliv vlády ) rekrutoval do rolí vojenských poradců.

Stalin je popravoval jako „ kontrarevolucionáře a bělogvardějské agenty “ , a dosazoval za ně Vorošilovovy bandity – jediným kritériem pro jejich nábor byla slepá loajalita vůči Stalinovi, Vorošilovi bandité měli Stalinovi pomoci ovládnout armádu.

Na podzim 1918 kozáci gen. Krasnova Stalinovy bolševiky z Caricynu vytlačili. Stalin zoufale žádal Moskvu o pomoc, ale žádnou nedostal – proto přestal přímé rozkazy Kremlu poslouchat, a navzdory zákazu Kremlu, odvolal z Kavkazu „ Žlobovu Ocelovou divizi „, která vpadla bělogvardějcům do zad, a Stalina zachránila.

Děnikinovy jednotky se pokusily dobýt Caricyn ještě v 6/1919, v této jedné z klíčových bitev občanské války město pro Děnikina ( třebaže jen nakrátko ) se svoji malou tankovou jednotkou ( 6 tanků), která asistovala gen. Wrangelovi, dobyl britský major Ewen Bruce /1890-1925 na zápal plic/ v sólo akci, zatímco Wrangel čekal na posily. Za to, že město pod palbou těžkých děl dobyl pouze v jednom tanku s britskou posádkou, které velel, navíc tehdy již jako jednoruký, byl vyznamenán ( z armády jej však vyhodili pro jeho prohřešky v Irsku 1920 ), třebaže neuposlechl rozkazů britského velení, že Britové mají vystupovat pouze v roli vojenských instruktorů ( před svoji průlomovou jízdou si průzkumným letounem RAF prohlédl seshora obranu města a sestřelil obráncům průzkumný balón ). Wrangelova pěchota poté zajala 40.000 obránců.

RA Caricyn dobyla zpět až v 1/1920, a to jen z důvodu, že tentokrát Kreml Stalinovým voláním o pomoc vyhověl, a poslal mu posily. Poražení bělogvardějci museli ustoupit na Krym, a Caricyn byl rok po smrti Lenina přejmenován Stalinovým rozkazem na Stalingrad  ( 1961 jej Chruščov přejmenoval na Volgograd )  …

Stalin byl krátce odvelen na Kavkaz, ale brzy si vymohl funkci politického komisaře u Jihozápadního frontu na Ukrajině, kterému velel Alexandr Jegorov /1883-2/1939/, kterého Stalin 1935 povýšil s ostatními 4 generály na maršála – za maršálskou hůl museli v tzv. moskevských procesech 36-38 odsuzovat k smrti své kolegy, dokud nebyli sami popraveni, až na Stalinova osobního slouhu maršála Vorošilova. 

Pod Jegorovem sloužili i oba jeho čerství přátelé Semjon Bud´onnyj a Kliment Vorošilov, kteří rovněž dostali 1935 od Stalina maršálskou hůl.

V 7/1920 se Jegorov na příkaz Stalina přemístil do tehdejšího PL Lvova, čímž porušil rozkaz Lenina a Trockého, kteří vyžadovali, aby pomohl jednotkám Tuchačevského valícím se na Varšavu/WAW ( Lenin chtěl válku přes Polsko/PL přesunout na Západ, Poláci však RA kladli tuhý odpor v Bělorusku i na Ukrajině ). Proto 15.8.1920 vrchní velitel RA Sergej Kameněv vydal Jegorovovi rozkaz, aby jeho 1.jezdecká armáda okamžitě vyrazila na pomoc Tuchačevskému k WAW. Stalin však tento rozkaz odmítl kontrasignovat z formálního důvodu, že na rozkazu chybí ještě jeden podpis, a přispěl tak ke ztrátě jak WAW, tak Lvova. Rovným dílem se Stalinem přispěl k prohře RA i Lenin, jenž ve stejné době šířil bolševickou revoluci v Rumunsku, a současně pro Berlín dobýval tzv. Polský koridor na severu ...

Obviněný Stalin se poté na Politbyru bránil útokem na Trockého, načež z Vojenské komise Politbyra odstoupil.

Trocký mu to oplatil na 9.sjezdu Strany 22.9.1920, kdy Stalina obvinil z neschopnosti nejen velet, ale i z toho, že svým vlastním ambicím, aby vyhrál na svém úseku fronty, podřizuje i cíle Strany.

Po zavraždění Lenina Stalinem v 1/1924 Trockij, kterého Lenin proti nebezpečí plynoucího z osoby Stalina prosazoval za premiéra ( předsedu Rady lidových komisařů),  bojoval se Stalinem o moc.

Již 1925 jej Stalin vyhodil z funkce komisaře vojenství, a 1927 jej společně s Kameněvem ( švagr Trockého, rovněž židovského původu)  a Zinověvem  ( židovského původu ) vyloučil ze Strany, 1929 Trockého vyhostil ze země ( velká chyba, přiznal později, měl být hned zavražděn jako Sergej Kirov, populární šéf Strany v Petrohradu, zavražděn 1.12.34 ), zatímco Kameněv a Zinověv byli popraveni v rámci stalinských čistek spolu s Nikolajem Bucharinem, jenž Stalinovi ve 20. letech pomohl k získání absolutní moci.

Trockého mladší dcera zemřela 1928 v 26letech na TBC, starší dcera v 1/33 ( 32 let) spáchala v německém exilu, kam odešla s Trockým se svým synem, sebevraždu, protože dceru musela nechat v Rusku. Jejich matka byla Stalinem zatčena 1935, 1938 byla popravena.

Až 1936 získal Trockij konečně azyl – v Mexiku, 1937 byl v Rusku zavražděn Trockého syn Sergej ( 29), v 2/38 byl agenty NKVD v pařížské nemocnici, kde mu bylo vyoperováno slepé střevo, zavražděn jeho syn Lev ( 32).

Trockij v Mexiku zorganizoval „mezinárodní „ soud ( ze svých přátel ) k odsouzení Stalina, a v 2/1940 sepsal svoji politickou závětˇ -  v 8/40 byl zavražděn úderem horolezeckého cepínu do hlavy španělským komunistou, agentem NKVD, Ramonem Mercaderem /1913-1978/, jenž se vydával za levicového kanadského občana. Mercader dostal 20 let žaláře, po propuštění žil na Kubě a v ČSSR( ten, kdo jej do Prahy převedl, pracoval poté v ČTK se zákazem výjezdu do zahraničí ), zemřel v Havaně.

Trockij vždy bránil kapitalismus a jeho střední vrstvy, ze kterých sám pocházel, rozdrtil povstání námořníků  - proletářů v Krondštadtu (1921), ve španělsko-občanské válce stál na straně levicové buržoazie a podpořil její masakry „ proletariátu „ , ve Třetí Internacionále Trockij útočil na levičáky, které nazýval anarchisty. Třídní internacionální stanovisko zaujal jen jednou – byl proti spojenectví Třetí Internacionály s čínskou maloburžoazií.

Stalinem Trockij pohrdal – „ primitivní nevzdělanec, hrubý a lstivý, Stalinova frakce vede Stranu k degeneraci “.  Ve 30.letech Trockij napsal : „ Hlavního spojence našel fašismus ve Stalinovi „ ...