Maxim Gorký svůj román Matka nenáviděl

Stalin lákal do Ruska emigranty, chtěl je mít všechny pod kontrolou v gulazích, Gorkého žádal o návrat již od konce roku 1923, kdy ochrnutý Lenin se svojí syfilidou umíral v domácím vězení, Stalinem izolovaný od světa, na záhadnou

chorobu.

Gorký Stalinovi slíbil, že se vrátí k 10. výročí puče 1927, ale dohodu nedodržel, poté se velmi neochotně vrátil 27.5.1928 - nikdo nevěřil, že do bolševického Ruska přijede. 

K návratu zadluženého Gorkého údajně přiměli nejen OGPU emisaři hrozící, že Kreml přestane jeho pobyt v zahraničí platit, ale i místní kruhy ruských emigrantů, pro které skončil, když Stalin úmyslně zveřejnil Gorkého kondolenci z roku 1926 k úmrtí Dzeržinského, ve které Dzeržinského nazval „ ušlechtilým „ člověkem.

Mohly existovat i jiné důvody, proč se vrátil – když nedodržel dohodu s OGPU pro rok 1927, možná, že po něm OGPU chtěla záruku, že 1928 přijede -  některé zdroje totiž uvádí, že jeho dvě vnučky se se svými dvěma švýcarskými vychovatelkami vrátily do MOW vlakem již koncem roku 1927.

Gorký se svojí družinou byl do Ruska přivezen OGPU luxusním obchodním parníkem přes Istanbul, kde se poprvé setkal s Murou Budbergovou.

Gorký se vrátil se svojí věrnou pečovatelkou Lipou ( kulisačka z divadla ), s manželkou Jekatěrinou Peškovou, která bojovala za propuštění sovětských politických vězňů, snachou malířkou Naděždou „Timošou“ Peškovou /1901-1970/, a se slabošským synem Maxem Peškovem, jenž svého času dostal od Lenina stranický úkol – měl otci vysvětlit význam „ říjnové proletářské revoluce „ , což se mu nepodařilo, Gorký Leninův puč stále považoval za nemorální ( během jeho pozdějších ozdravných pobytů v Itálii musela již synova rodina zůstat jako rukojmí v Moskvě ).

Naděžda získala od Gorkého přezdívku Timoša kvůli svým vlasům, které si v Itálii nechala ostřihat, a když ji Gorký poprvé uviděl, řekl jí, že vypadá jako kočí Timofej.  

Naděžda měla 9 bratrů a utekla od oltáře za svojí první láskou ze školy  – Maxem Peškovem, se kterým spolu s Gorkým odjela 1922 do Itálie.

Vnučka Marfa se narodila v Sorrento (stala se spolužačkou Stalinovy dcery Světlany, seděla vedle ní v lavici, a provdala se za syna Lavrentije Beriji ), o 2 roky později se narodila v Neapoli vnučka Daria.

Rodinný život s alkoholikem a sukničkářem Maxem nefungoval (v tom byl po otci, ale Gorkého alkohol nikdy neopil, zato nespočetným milenkám se dvořil v přítomnosti milenek aktuálních, což mnohé neunesly, mj. zámožná a vlivná herečka Andrejevová, která se z pomsty stala milenkou sekretáře Gorkého Petra Krjučkova, jenž byl o 21 let mladší než ona, kterého Gorkému přidělila OGPU).  

Básník Vladislav Chodasevič /1886-1939 PAR/ o Maxovi pronesl, že se choval jako třináctiletý ( viz stručný životopis  The last years of Gorky M. Yu. dvoris.ru  + Paměti malířky Valentiny Chodasevičové /1894-1970/, s Gorkým se seznámila 1916, jezdila za ním do Sorrenta, namalovala jeho portrét).

Sukničkář Jagoda se Naděždě agresívně dvořil – dáča Jagody byla vedle vládní dáči Gorkého, Jagoda se každé ráno zastavil u Gorkého na snídani a večer na večeři. Naděždě nosil orchideje ze své zahrady ( nejen Jagoda, i nechvalně proslulý záletník spisovatel a soudruh hrabě Alexej Tolstoj /1883-2/1945/, jenž kvůli Timoše v Gorkého domácnosti neustále vysedával, ale nebyl úspěšný).

Nakonec se Naděžda stala Jagodovou milenkou, věděl to každý v Gorkého domácnosti, i Max. Často Jagodu navštěvovala v jeho kanceláři v Ljubljance, a Jagoda ji až do svého pádu obdarovával vysokými obnosy v tvrdé měně.

Po smrti Maxe a popravě Jagody (3/1938) se NKVD-KGB neustále vměšovaly do jejího života, všichni její partneři skončili v gulazích ( první partner historik byl do gulagu deportován 1943), 1946 se provdala za Mirona Meržanova / 1895-1970/, Stalinova osobního architekta, o 6 měsíců později jej Stalin nechal zatknout. Dokonce i po Stalinově smrti byl zatčen její další partner ing. Popov.

Partneři Naděždy se svým univerzitním vzděláním končili  ve speciálních gulazích  pro vědce a spisovatele, v tajných vývojových ústavech v odlehlých oblastech, v „ šaraškách“ , kam je Stalin soustředil, aby mohli zdarma nonstop pracovat na stranických vědeckých úkolech, aniž by je rušila jejich rodina - jejich výzkumy publikovali pod svým jménem Stalinovi vědci.

Převládali v nich zejm. raketoví a letečtí konstruktéři – mj. Sergej Korolev, Valentin Gluško, jenž Koroleva udal, Andrej Tupolev, ing. Jurij Kondratjuk/1897-1942 padl v 1.linii jako dobrovolník z gulagů / ze šlechtické rodiny, teoretik meziplanetárních kosmických letů/.

Šarašky byly zakládány po procesu 1930 s Průmyslovou stranou/ s inženýry, obviněnými ze sabotáže ( po válce v nich pracovali i Hitlerovi vědci a inženýři, kteří byli NKVD uneseni z Německa,  mj. Stalinovi zkonstruovali atomovou bombu či vypracovali kosmický program, např. Helmut Gröttrup z Peenemünde – Wernhera von Brauna si odvezli Američané ).

Po svém návratu do Moskvy 1928 žil Gorký s o 24 let mladší milenkou, která na něj byla nasazena Jagodovou OGPU, Marií „Mura„ Budberg /1893 -1974/ z rodiny ruského hraběte Zakrevského. 1911 se vdala za ruského diplomata Johanna (Ivana) Benckendorffa ( zastřelen estonským rolníkem 1919 ), měli syna *1913 a dceru *1915. Její starší sestra je prababičkou Nicka Clegga, šéfa britské Liberálnědemokratické strany.

Ještě před bolševickým pučem se na ruské ambasádě v Berlíně, kde byl její muž 2. tajemníkem, seznámila s agentem SIS R.H.Bruce Lockhartem /1887-1970/, a stala se jeho milenkou.

Po zastřelení manžela byla zatčena a převezena do Ljubljanky jako spolupracovnice Lockharta – britská špiónka ( Lockhart v Pamětech píše, že se za ní přimlouval, ale i on byl zatčen, a později jako špión vyhoštěn ).

Budbergová byla propuštěna pod podmínkou spolupráce s OGPU (měla dvě malé děti), která jí obstarala místo v nakladatelství World Literature, kde se oficiálně seznámila s Gorkým přes spisovatele dětské literatury-poezie Korney Čukovského /1882-1969/. V nakladatelství se seznámila i s britským historikem a spisovatelem science fiction H.G.Wells /1886-1946/,  jehož milenkou se stala, když přenocoval u Gorkého v domě.

K Wellsovi se vrátila poté, co se 1933 rozešla s Gorkým, a žila s ním v LON až do jeho smrti (1945), ale nabídku k sňatku odmítla, Wells 1939 napsal o stalinském teroru knihu They Holy Terror  ( viz Nina Berberova /1901 Petrohrad - 1993 US/:  Iron Woman, NYC 1982, emigrovala 1922 s manželem básníkem Vladislavem Chodasevičem /1886-1939/, jenž krátce před smrtí v Paříži vydal velmi ceněné Paměti, v nichž charakterizuje mj. Gorkého. Po 25 letech v PAR odjela 1950 do US, kde učila ruštinu na US univerzitách, provdala se za ruského pianistu a získala US občanství ).

Čukovského nenáviděla Naděžda Krupská, která proti němu rozpoutala kampaň. Čukovský pomáhal pronásledovaným spisovatelům, mj. Anně Achmatovové a Solženicynovi, pomohl i skladateli Sergeji Prokofěvovi. Jeden z jeho synů padl za 2.sv.v. na frontě, dcera Lydie byla celoživotní sekretářkou Anny Achmatovové.

Čukovský byl jediný sovětský spisovatel, jenž veřejně poblahopřál Pasternakovi k Nobelově ceně, sám získal 1962 Leninovu cenu za svá díla o Někrasovovi, a ve stejném roce čestný doktorát Oxfordské univerzity.

Gorkého při příjezdu vítaly naaranžované davy dělníků, delegace SU spisovatelů v čele s Vsevolodem Ivanovem a Stalinova loutka spisovatel Fedor Panferov /1896-1960/.

Nejprve se Gorký vrátil do bytu, který vlastnila jeho žena Jekatěrina, ale proti své vůli se Gorký musel pod Stalinovým nátlakem se svoji rodinou z bytu své ženy vystěhovat,  a byl přemístěn do moskevské OGPU vily, kterou bolševici zabavili průmyslníku Nikolaji Rjabušinskému / 1876-1951 Nice, mecenáš umění / , kde i zdi měly uši.  

Bylo to Gorkého domácí vězení, stejně jako jeho OGPU vily v Gorkém a v Jaltě – Gorký byl okamžitě po svém příjezdu uvězněn v OGPU luxusních vilách, ze kterých bez povolení nesměl vycházet ( vila v MOW, vila (dáča) u Moskvy a rezidence na Krymu ) …

Gorký a jeho rodina byli 24 hodin monitorováni OGPU ( včetně kuchařem a zahradníkem ), která mu kontrolovala i korespondenci, a povolovala mu návštěvy.

Romain Rolland ve svém Moskevském deníku píše, že Gorký byl v této vile zcela izolován od veřejnosti a přátel, agent OGPU Krjučkov byl jediný, kdo zprostředkovával jeho spojení s vnějším světem mimo vilu – Krjučkov mu povoloval návštěvy a předkládal mu dopisy, které měl číst, ostatní vyhazoval  „ … Gorký mluvil jen rusky, při četbě cizojazyčné korespondence a při návštěvách zahraničních hostů byl odkázán na Krjučkova či jiného tlumočníka ( manželka však mluvila francouzsky ).

OGPU v době jeho nepřítomnosti z vily na příkaz Jagody odnesla 2 kufry nejrůznějších poznámek Gorkého, které neměly být zveřejněny, s tím, že dům byl vykraden zloději. V Ljubljance ti, co kufry odnesli, a ti, co Gorkého poznámky studovali, museli podepsat prohlášení o mlčenlivosti, jinak jim a celé jejich rodině hrozila likvidace.

Gorkého deník s poznámkami a s fotografiemi si mohlo přečíst jen vedení OGPU, Politbyro a Stalin.

Dramatik a bolševik Vsevolod Višněvský /1900-1951/se zúčastnil uvítacího banketu na počest Gorkého a uvedl, že se bolševičtí prominenti předháněli, kdo bude stát blíže ke Gorkému, že pořadí vzdálenosti od Gorkého bylo dáno příkazem Stalina, a že to bylo tak nechutné divadlo, že Pasternak to již nevydržel, a uprostřed hostiny odešel ( Višněvský měl Stalinovy ceny za agitaci během 2.sv.v., ale ani to mu život neprodloužilo ).

Návrat „ světového „ spisovatele Stalin propagandisticky zneužil, Gorký obdržel Leninův řád, v Moskvě mu byla zdarma, ale proti jeho vůli , přidělena luxusní secesní vila se vzácnými uměleckými díly, dostal k užívání i šlechtickou vilu na Krymu.

V letech 1928-32 mu Stalin ještě platil zimní pobyt v Sorrentu, kde byl vždy od podzimu do jara  ( někteří ruští autoři tvrdí, že Gorký neměl TBC, ale nemohl dýchat a neustále kašlal, protože se v 18 letech pokusil o sebevraždu a prostřelil si plíce ).

Rada lidových komisařů přijala zvláštní rezoluci, ve které uznala Gorkého zásluhy o ruskou literaturu ( Gorkého proti jeho vůli nazývali zakladatelem socialistického realismu, třebaže jím Gorký nebyl a v duchu socialistického realismu romány nepsal -  Gorkého román Matka z roku 1906 stalinisté předkládali jako vzor „ socialistického realismu „ , ale Gorký tento román nenáviděl, 1933 svému životopisci Desnickému řekl, že román Matka je hloupý, nudný a nečtivý, napsaný velmi ledabyle, a v dopise Fjodoru Gladkovi napsal, že Matka je špatným  románem, který napsal ve stavu rozčilení a hněvu ).

O životě Gorkého byla v duchu bolševické linie natočena trilogie, jeho jménem bylo pojmenováno nejen několik podniků, ale i významná moskevská Tverská třída a Moskevské umělecké akademické divadlo/MChAT/, třebaže bylo založeno a získalo světovou proslulost díky režisérovi Konstantinu Stanislavskému /1863-1938/, jehož otec byl bohatý továrník a pro svých 10 dětí zřídil na svém statku u Moskvy soukromé divadlo, a Němiročovi-Dančenko /1858-1943/ z rodiny ukrajinského šlechtice, zatímco Gorký s ním neměl nic společného  -  Gorkému se sice v životě ani nesnilo o takových poctách, ale nebyl to on, kdo je vyžadoval – rozhodovala za něj OGPU.

Gorkého první iniciativou po návratu bylo, že veřejně požádal, aby byl zrušen přikázaný pobyt prof. Alexeji Zamkovi, vynálezci Gravidanu  z roku 1928, hormonálního přípravku z moči těhotné ženy, který byl v Rusku propagován jako omlazující „ zázračná pilulka „ , která vrací potenci a fyzickou sílu „ , a byl používán i jako krmivo pro dobytek, které po něm rychle nabývalo jateční váhu – po smrti Zamka 1942 mediálně zanikl i Gravidan.

Zamek byl od roku 1916 manželem prominentní Stalinovy sochařky Věry Muchinové /1889-1953/, sochařky „ továrního dělníka a námezdního pracujícího kolchozu „, třebaže pocházela ze zámožné lotyšské rodiny a vystudovala v Paříži u sochaře Bourdella. Její sestra a všechny známé po puči 1917 emigrovali do PAR, Muchinová a Zamkov zůstali.

Za materiální statky musel Gorký Stalinovi veřejně posluhovat, stal se propagandistou Stalinova režimu, veřejně pěl chválu na Stalina, a mezinárodní komunita si Gorkého přestala vážit - během prvních dvou let po návratu do Ruska (1928–1929) jezdil po městech, kde vyrůstaly stavby Stalinovy pětiletky, a žehnal stachanovcům.

Spisovatel Viktor Serge, jemuž se podařilo z Ruska emigrovat za podpory mezinárodní veřejnosti 1936, o svém posledním setkání s Gorkým uvedl : “ Potkal jsem ho náhodou na ulici a zhrozil jsem se ho, byl jen kostrou, nepoznali byste ho. Psal propagandistické články, v nichž velebil bolševiky, ale mezi svými je pomlouval a pohrdal jimi. Psal Stalinovi soukromé kritizující dopisy, na které Stalin nikdy neodpověděl. V noci Gorký plakal „ …