Prof. I.P.Pavlov, nositel Nobelovy ceny, o Leninovi

Stalin se svým prokurátorem Vyšínským připravoval moskevské monstrprocesy 1936-39, na kterých měl být jako jeden z prvních odsouzen Bucharin, a protože si na sebe předivo obžaloby musel sám vyrobit, aniž by to tušil, Stalin poslal

Bucharina v 2/1936 do Paříže pod záminkou, aby odkoupil archív Karla Marxe, který byl do Paříže převezen před nacisty.

Bucharin se v Paříži choval tak, jak Stalin předpokládal : setkal se se všemi zdejšími prominentními menševiky, mj. s historikem Borisem Nikolajevem a Fjodorem Danem, kterým řekl, že se souhlasem Stalina sepsal s Karlem Radkem /1885 v židovské rodině- 5/1939 popraven/ návrh nové ústavy, která předpokládá vznik druhé strany (!) – Strany nestraníků (Svaz intelektuálů), v jejímž čele by stáli mj.  Maxim Gorký ( zavražděn v 6/1936), prof. Ivan Pavlov ( zemřel " náhle " 2/1936 na „ zápal plic“ ), prezident  Ruské akademie věd geolog Alexandr Karpinský ( zemřel „ náhle „ 7/1936 ), a akademik geochemik a radiogeolog Vladimir Vernadský /1863-1/1945/, propagátor jaderné energie, kteří všichni nesnášeli bolševiky.

Vernadský, původně ve vedení strany kadetů/ústavních demokratů a ministr osvěty Prozatimní vlády, s bělogvardějským synem Georgijem /1887-1973 US/ exilovaným v Praze, odkud 1927 odjel přednášet ruskou historii na US univerzitu Yale,  se v 2/1934 nepochopitelně na Stalinovu výzvu vrátil z exilu, pár dní před 17. bolševickým sjezdem. V tajném deníku Vernadského, který byl nalezen až v 90.letech,  stojí záhadná věta : “ OGPU-Jagodovi se nepodařilo převzít moc „ . Po této větě Vernadský v deníku popisuje Kirova jako člověka, jenž vysoce vyčníval nad omezenými stalinisty.

Potvrzuje to verzi, že Jagodovi selhaly nervy a vyzradil Stalinovi plán na jeho odstranění z vedení státu ( 16.11.41 si Vernadský do deníku poznamenal : „ Stalinova diktatura měla být zastavena „ ). 1943 jako poradce Stalinova jaderného výzkumu, Vernadský dostal Stalinovu cenu.

Bucharin přišel s návrhem druhé strany v roce 1935 v době Stalinova teroru vůči vlastním straníkům – ani sebevrah by takový návrh Stalinovi nepředložil ( navíc Stalin měl již prototyp „ druhé nestranické strany „ , a to Všesvazové sdružení pracujících vědy a technologie, jehož patronem byl nestraník Gorký  ( některé zdroje tvrdí, že autorem projektu druhé strany z roku 1935 nebyl Bucharin, ale Gorký, jenž Bucharina k tomuto projektu přemluvil). Stalin v té době pracoval na vzniku úplně jiné strany, projekt, který se neuskutečnil, a na který historici ještě nepřišli - proto pohled na Stalinovo konání během 2.sv.v. je pokřivený.

Bucharin nevěděl, že za jeho pobytu v Paříži „ náhle na zápal plic “ zemřel prof. Pavlov /1849-2/1936/, stařec plný energie a elánu. O 5 měsíců později „ náhle „ zemřel další vitální stařec Alexandr Karpinský /1847- 7/1936/, šéf Akademie od 5/1917 do své smrti.

V letech 1926-27 probíhala nejen intenzívní sovětsko-německá vojenská spolupráce, která obcházela restrikce Versailleské mírové smlouvy vůči Německu, ale i spolupráce v Arktidě v oblasti Barentsova moře.

Některé naplánované výpravy se však neuskutečnily, protože v letech 1929-30 se Stalin snažil dostat Akademii věd pod svoji absolutní kontrolu ( jako Putin v letech 2006-08 ) zdevastováním vědců, které všechny obvinil ze snahy svrhnout Stalinův režim a ze špionáže ve prospěch Berlína, stejně jako později 1936 genštáb v čele s maršálem Tuchačevským, jenž stál v čele Stalinovy spolupráce s Reichswehrem, který tak Stalin pomohl vybudovat.

Několik stovek vědců bylo z Akademie vyhozeno či rovnou zatčeno ( major KGB Putin je zavírá do psychiatrických léčeben ), a souzeno v monstrprocesu se SU vědci a ekonomy /s Průmyslovou stranou koncem roku 1930. Stalin ve všech monstrprocesech slíbil obžalovaným za přiznání život, místo toho je po přiznání popravil, taktéž jejich rodiny.

Fyziolog, psycholog a lékař Pavlov, nositel Nobelovy ceny z roku 1904 za fyziologii a medicínu, popsal Lenina jako „ patologický typ recidivujícího zločince „ , zákeřného a asociálního, a veřejně prohlásil : “ Jestli to, co bolševici v Rusku dělají, je experiment, bylo by mi líto i žáby, kdybych ji musel tomuto experimentu podrobit.“

V 8/1934 Pavlov v dopise kremelské vládě odsoudil „ léta bolševického teroru, bezuzdné arogance a zneužívání moci „ .

Gorký „ na obranu „  Pavlova uvedl : “ Vědci jsou obklopeni lidmi, kteří jim lžou, uvěří všemu „ . Pavlov Gorkého slova odmítl a premiérovi ( 1930-41) Molotovovi /1890-1986/ napsal další dopis, v němž odsoudil novou vlnu zatýkání po vraždě Kirova v 12/1934. V dopise uvedl : “ Žijeme za režimu nekonečného teroru a násilí. Ti, kteří zákeřně odsuzují k smrti masy jejich vlastních straníků, a činí tak s uspokojením, stejně jako ti, kteří se na masovém teroru podílejí, protože se bojí, nejsou humánně soucítícími bytostmi, ale nestvůrnými kreaturami – slitujte se nad ruským národem ! „

Stalin poslal Bucharina do Paříže, aby v MOW nebyl při vraždě prof. Pavlova a při procesu s Kameněvem (Lomonosova univerzita ) a Zinověvem ( Bernská univerzita ), které Stalin  „ přátelsky „ přemluvil, aby se ke všemu veřejně přiznali s tím, že jim slibuje, že nebudou popraveni – byli popraveni hned, co se přiznali 25.8.1936.

Zinověv a Kameněv byli členové již 1. politbyra z 10/1917 spolu s Leninem ( zavražděný 1/1924), Trockým ( Oděská univerzita,  zavražděný 8/1940), Stalinem, Sokolnikovem ( Sorbonna ) a Andrejem Bubnovem ( Moskevská univerzita, popraven v 8/1938 ). 

Až na Lenina ( v domácím vězení ) všichni členové 1. politbyra podepsali 1923 Deklaraci 46 osobností ( všichni signatáři byli 36-39 popraveni či skončili v gulazích ), kterou byla založena protistalinská Levá opozice ( také podpis nemocného Trockého chyběl, ale podepsali ji jeho nejbližší spolupracovníci, mj. Grigorij Pjatakov /1890-1/1937 popraven/ ).

5.9.1925 Zinověv, Kaměnev, ex komisař financí Grigorij Sokolnikov a Krupská ( zemřela v 2/1939, 70 let ) podepsali nepublikovanou Platformu Čtyř, v níž se postavili proti tomu, aby Stalin převzal řízení státu ( v době Leninovy nemoci 1923 se však Zinověv s Kameněvem se Stalinem spojili v triumvirát proti Trockému, což byl švagr Kameněva, a pečlivým výběrem delegátů dosáhli toho, že stranická konference těsně před Leninovou smrtí odsoudila trockismus jako antileninismus, a na XIII. Sjezdu Strany na jaře 1924, během prvního sporu o Leninovu politickou závětˇ,  Zinověv a Kameněv pomohli Stalinovi udržet si funkci gen. tajemníka ÚV ( kterým byl v letech 1922-52, státní funkci žádnou nikdy neměl ), čehož  vzápětí litovali.

V 10/1924 Stalin proti Trockého permanentní revoluci postavil teorii socialismu v jedné zemi, načež již trvale nemocný Trocký vydal knihu Lekce z Října, v níž podrobně popsal nesouhlas Zinověva a Kameněva s bolševickým pučem, takže tito dva se opět spojili se Stalinem, aby Trockého dostali z komisariátu obrany, což se jim povedlo v 1/1925, ale již v 4/1925 se Stalin proti jejich koncepci celosvětové revoluce spojil s Bucharinem z Pravé opozice, šéfredaktorem listu Pravda, a s premiérem Alexejem Rykovem.

Proti tomuto spojenectví se Zinověv/Kameněv znovu spojili s Krupskou a se Sokolnikovem v tzv. Novou opozici, v 12/1925 na sjezdu strany Kameněv požadoval odvolání Stalina z funkce gen. tajemníka, Trocký během sjezdu mlčel – Zinověv s Kameněvem byli v menšině, Zinověv byl zvolen do politbyra, Kameněv byl degradován na jeho pozorovatele, a Sokolnikov se do politbyra již nedostal ( bolševik Sokolnikov se Sorbonnou byl proti centrálnímu plánování a proti pětiletkám, prosazoval tržní hospodářství, bolševické hospodářství v soukromých dopisech nazýval státním kapitalismem ). Do roka a do dne (1926) se však všichni písemně podřídili stranické linii, Bubnov byl odměněn komisariátem zemědělství.

V 1/1926 se Zinověv/Kameněv spojili s Trockým do tzv. Sjednocené protistalinské opozice, v 10/1927 Stalin nechal vyloučit Zinověva a Trockého ze Strany, z Kameněva se stal mluvčí Sjednocené opozice ve Straně, takže byl ze Strany vyloučen v 12/1927, a 1928 nastaly stranické čistky stoupenců protistalinské opozice, která sílila v Politbyru – zatímco Trocký zůstal neotřesitelným odpůrcem Stalina,  Zinověv a Kameněv po vyloučení ze Strany kapitulovali a opět se písemně podřídili „ generální linii „ Strany. Kameněv byl do Strany přijatý znovu po veřejném doznání omylů, taktiku, kterou Stalin převzal od Lenina .

1929-32 byl Sokolnikov velvyslancem v Londýně, kde nově zvolená labouristická vláda navázala diplomatické styky s Kremlem. Sokolnikov však neuměl anglicky, proto byl 1932 nahrazen Ivanem Majským.

Sokolnikov byl v 7/1936 zatčen se svým tchánem, polským bolševikem Serebjakovem, jenž rovněž 1923 podepsal protistalinskou Deklaraci 46.

Sokolnikov byl krutě mučen, v důsledku čehož přiznal nejen svoji účast ve spiknutí proti Stalinovi, ale při konfrontaci se zatčeným Bucharinem v kanceláři Lazara Kaganoviče přiznal i to, že chtěl s Bucharinem restaurovat kapitalismus. Během procesu Sokolnikov dále přiznal, že Trocký s Rudolfem Hessem chtěli zavést nacismus v SU ( nebylo to daleko od pravdy, ale nebyl to Trocký, kdo přes prostředníky s nacisty vyjednával, ale Stalin ).

Sokolnikov se ke všemu, co po něm chtěli, přiznal i pod hrozbami, že jinak NKVD zatkne i jeho mladou manželku, se kterou měl dvouletou dceru *1934, marxistickou spisovatelku Galinu Serebjakovou /1905-1980/, dceru profesionálních PL revolucionářů-bolševiků, jejíž otec a 1.manžel, se kterým měla starší dceru *1923, podepsali Deklaraci 46, a 1927 byli vyloučeni ze Strany. Po zatčení otce a manžela byl v 8/1936 zatčen i její bývalý manžel, načež jí šéf Svazu SU spisovatelů Vladimír Stavský ze Svazu spisovatelů týž měsíc vyloučil, což oznámil v čas. Literaturnaja gazeta/Literární noviny  slovy :“ Přijali jsme jí jako soudružku, nepoznali jsme v ní nepřítele lidu, a sami jsme tak posloužili nepříteli “ ...

Serebjakovová poté musela každý večer docházet k výslechům do Ljubljanky, které končily v 5 hodin ráno, její byt byl 24 hodin sledován, a jí, kamkoliv šla, sledovalo NKVD auto. Její otec a Sokolnikov byli postaveni před soud při 2. moskevském procesu v 1/1937 ( proces se Sedmnácti ), Sokolnikov byl odsouzen k 10 letům gulagu, byl ale na příkaz Stalina ubit v cele v 5/1939.

Serebjakovová byla zatčena v 6/1937, a  spolu s matkou a tříletou dcerou byly deportovány do Semipaljatinska, kde byla 1939 odsouzena k 8 letům gulagu, ze kterého byla propuštěna 1945, ale byla opět zatčena v 5/1949 a odsouzena k 10 letům gulagu, odkud se dostala v roce 1955 ( její životopisná kniha  Smrštˇ vyšla 1967 v PAR, v Rusku až v roce 2005 ).

Serebjakovová 1961 v listu Pravda napsala, že ani v gulazích neztratila víru v marxismus-leninismus, proto podpořila Chruščova v jeho kritice liberálů, kteří požadovali liberalizaci komunistického režimu, zejména v 12/1962 v čele 400 představitelů „ kultury „ zaútočila na Ilju Erenburga /1891-1967/, jenž hnutí, které liberalizaci požadovalo, vedl.

Erenburga nazvala Stalinovou propagandistickou hlásnou troubou a obvinila jej z poprav členů Židovského antifašistického výboru v letech 1948-52, obvinění, které nebylo zveřejněno.

V 4/1964 měla projev na banketu, uspořádaném k Chruščovovým 70. narozeninám, před Chruščovem a celým ÚV Serebjakovová začala mluvit o tom, jak byla mučena a jak několikrát stála před popravčí četou, přičemž si rozepnula blůzu a ukázala obří jizvy – někteří omdleli, včetně Šostakoviče /1906-1975/.

Chruščova, Stalinova pomocníka, nazvala „ skutečným hrdinou „, za což si vysloužila pohrdání od dalších přeživších gulagů, zejména Solženicyna, jenž ji obvinil z toho, že v gulazích měla privilegované postavení, dovolili jí pracovat ve funkci zdravotnice, ačkoliv neměla žádné zdravotnické vzdělání, protože pro velení tábora pracovala jako udavačka, ale přiznal, že tuto informaci nedokázal prověřit.

Dcera Serebjakové Galina uvedla, že její matku tyto „ lži a pomluvy „ ze strany Svazu spisovatelů psychicky ničily.

Isaac Bábel /1894-1/1940/ byl zatčen za to, že řekl Sergeji Ejzenštejnovi : “ Lenin měl Sokolnikova rád, protože Sokolnikov byl inteligentní – svůj život zasvětil boji proti Stalinovi „.

Bábel s Erenburgem byli v soukromí proti Stalinově kolektivizaci a dekulakizaci, ale Stalinovu zločinnost Babel podcenil – když Stalin po uchopení moci zahájil tažení proti „ buržoaznímu „ formalismu a za „ socialistický realismus“ , byl z formalismu rovněž obviněn, ale nepřikládal tomu váhu, Erenburgovi řekl : “ Za 6 měsíců rozjedou jinou kampaň a na tuhle zapomenou“ …

Babel v 11 letech jako jediný přežil pogrom na Židy v Oděse, ukryli jej sousedé. Mluvil plynně francouzsky ( francouzsky se mluvilo u carského dvora ), a jeho náhlá angažovanost ve prospěch bolševického puče v 12/1917 udivila všechny jeho známé, od univerzity chodil s dcerou zámožného průmyslníka, vzali se 1919. 1920 nastoupil jako politruk k jízdní armádě Budˇonného a napsal z tohoto období knihu povídek Rudá jízda.

Bábel, třebaže se nikdy nerozvedl, měl se svojí první milenkou syna Emanuela, kterého adoptoval pod jménem Michail Ivanov spisovatel Vsevolod Ivanov /1895-1963/, jenž se s Bábelovou milenkou oženil. Syn Vsevoloda Vjačeslav Ivanov /1919-2017 US/, prominentní indoevropský badatel, byl 1958 vyhozen z Moskevské univerzity, protože se přátelil s Pasternakem a Romanem Jakobsonem.

1925 Bábelova žena emigrovala do Paříže, kde ji Bábel často navštěvoval, 1929 se jim v PAR narodila dcera Natálie.

Od 1932 žil s další milenkou Antonínou, s níž měl dceru, 1932 OGPU povolila Bábelovi návštěvu manželky v PAR pod podmínkou, že ji přemluví k návratu – Bábel však místo toho v PAR 11 měsíců  (údajně) nepovoleně zůstal, a každý den napsal Antoníně dopis s tím, že by se nejraději do SU již nevrátil, protože chce žít jako svobodný člověk, ale bojí se že „ jen psaním se v Paříži neuživí „ .

V 7/1933 napsal, že byl OGPU vyzván, aby se okamžitě vrátil do MOW, tak se vracím ( dopisy Antoníně zabavila NKVD při jeho zatčení v 5/1939, nikdy jí je nevrátila).

V létě 1935 byl Bábel, na rozdíl od „ uvězněného „ Gorkého,  v bolševické delegaci na mezinárodním kongresu spisovatelů v Paříži, a dle dcery Natálie si uvědomoval, že je to jeho poslední příležitost zůstat na Západě – přesto nejenže nezůstal, ale znovu přemlouval manželku, aby se s ním vrátila do Moskvy,  že bude žít v blahobytu, což neučinila  ( Bábel, třebaže měl manželku emigrantku,  byl jedním z privilegovaných spisovatelů, kteří dostali od Stalina vládní vily v tzv. spisovatelské čtvrti na moskevském předměstí ( aby je OGPU mohla kdykoliv zatknout ).

Bábel měl mnohá tajemství ( to nejmenší z nich, že nikdo, kromě NKVD,  nevěděl o jeho nemanželských dětech), žil v rozporech a zanechal za sebou mnoho nezodpovězených otázek.

Po návratu ještě pracoval se Sergejem Ejzenštejnem na propagandistickém filmu o Pavlíku Morozovi – v 5/1939 byl zatčen a strašlivě mučen, že „ přiznal všechno “ a učinil všechno, co po něm NKVD chtěla, zejména, aby udal Ejzenštejna /1898-2/1948 „ infarkt“ /. Když NKVD vyhověl, byl v 1/1940 popraven ve vězení Butyrka.

První díl Ivan IV Hrozný měl premiéru v Moskvě v 1/1945 a Ejzenštejn za něj dostal Stalinovu cenu. Druhý díl byl zakázán, protože Stalinovi se nelíbil ( navozoval srovnání se stalinským režimem ), načež Ejzenštejn  „dostal infarkt“, a byl odvezen do nemocnice. 3.díl filmu, který měl končit scénou, kdy car, pronásledovaný výčitkami svědomí, činí pokání za spáchané činy, již nenatočil,  zemřel ve svém bytě na další „infarkt“ v 2/1948.  Viz také můj článek Sergej Ejzenštejn ve službách sociální demokracie a Stalina https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog.