Jak Stalin rozpoutal občanskou válku ve Španělsku

V 12/1933 skončil Hitlerův Lipský monstrproces s údajnými žháři Říšského sněmu, jenž se Stalinovi tak líbil, že se rozhodl zorganizovat vlastní monstrprocesy. Dimitrov byl zproštěn obžaloby a vyhoštěn do Moskvy, kde se v roce

1934 stal šéfem Kominterny a Stalinovým hlavním teoretikem, tvrdícím, že Stalinova strategie Lidových front činí z bolševismu hlavní antifašistický proud.

Na podzim 1935 měl Gorký na výběr – budˇ zůstane v ledové Moskvě, což se pro jeho plíce rovnalo sebevraždě, nebo odjede na stejně nevhodný Krym do vládní vily v Tesseli, do svého druhého vězení, Stalin nařídil Tesseli.

Izolace na Krymu Gorkému brala sílu, v Sorrento byl neustále obklopen davem návštěvníků, na Krymu, pomineme-li jeho hlídače z NKVD, jen manželkou a pečovatelkou Lipou. Manželka Jekatěrina Pešková se starala jen o svůj Politický Červený kříž, aby nebyl rozpuštěn, protože Stalin 1932 zlikvidoval nejen Averbachův prostalinský RAPP, ale i Společnost bývalých proletářských vězňů a Společnost starých bolševiků ( včetně Staré bolševiky jednoho po druhém ) …

Gorký z nedostatku společníků si začal dopisovat s Kremlem ( ze strany Kremlu nevyžádaná korespondence, proto šlo o dialog hluchých ).

Posílal kritické dopisy Politbyru s tím, že Svaz sovětských spisovatelů je jen líhništěm stalinistů, trestající opoziční názory.“ Soudruh Stalin má špatné rádce“ , psal v dopise.

Ve své poslední korespondenční iniciativě se Gorký zaměřil přímo na Stalina v odpovědi na úvodník listu Pravda s nadpisem „Chaos místo hudby“, který arogantně kritizoval Šostakovičovu novou operu Katerina Izmailova.

Gorký, jenž Šostakovičovu hudbu „ nemusel“ , protože měl rád melodickou hudbu, se Šostakoviče zastal stejně hrubě jako jej hrubě urazil úvodník, o kterém věděl, že jej anonymně napsal Stalin.

Stalinův hněv pramenil ani ne tak z hudby, jako z libreta – hrdinka zavraždí manžela a dítě, když se nemůže provdat za toho, koho skutečně miluje. Stalin se bál individuálního teroru jiných.

Gorký Stalinovi napsal : “ Zmatek, chaos, proč ? Úvodník listu Pravda umožňuje stádu netalentovaných lidí a závistivcům všeho druhu otrávit Šostakoviče, jenž je nejtalentovanějším současným hudebním skladatelem“ .

7.3.36 NKVD-GRU přivezly Gorkému na Krym zahraniční návštěvu – spisovatele, novináře, a účastníka španělské občanské války, velitele prorepublikánských zahraničních letců, plukovníka Andrého Malraux /1901-1976/ a jeho bratra ( za 2.sv.v. byl Malraux velitelem proslulé brigády „Alsasko-Lotrinsko“). Přivezl je autem příslušník NKVD Michail Kolcov/1898-2/1940/ se svoji NKVD manželkou Jelizavetou, přivezli i Bábela. Všichni mluvili francouzsky, pouze Gorký potřeboval tlumočníka.

Kolcov byl bratrem Borise Jefimova /1900-2008/, politického karikaturisty Izvěstijí. Bratr přežil, protože karikaturoval všechny, na které Stalin ukázal, mj. Stalinovy oběti na procesech, později Hitlera.

Gorký byl z intelektuála Malraux nadšený, a ve své zprávě pro NKVD jej nazval úžasným, inteligentním člověkem ( stejně jako později Jacqueline Kennedy, jenž o Malraux prohlásila, že je jedním z nejinteligentnějších mužů, se kterými se setkala ).

Tím si u Stalina nepolepšil, protože Stalin byl rozezlený, že Malraux před odjezdem ke Gorkému na Krym strávil v Moskvě celý večer u společné večeře s Meyerholdem, Pasternakem, Babelem a Kolcovem – oficiálně probírali potřebu nové Encyklopedie ve stylu Diderota, Bucharin měl šéfovat její redakci pro Rusko, o čemž Malraux informoval Gorkého na Krymu, ale Gorký tuto informaci do své zprávy pro Stalina nezačlenil, protože se domníval, že se ke Stalinovi nedostala, opak byl pravdou.

Novinář Kolcov 1922 založil oblíbený politicko-satirický časopis Krokodil, 1926 obrázkový týdeník Ogoňok a Sovětskoje foto.

Stranickým listem Pravda byl 1936 vyslán jako hlavní Stalinův válečný dopisovatel a jeho konfident do Španělska pokrývat občanskou válku, pracoval i pro GRU jako vojenský poradce republikánů.

Interbrigadista Ernest Hemingway zapracoval Kolcova do svého románu Komu zvoní hrana ( 1940) v postavě Karkova ( Komu zvoní hrana  jsou verše renesančního básníka Johna Donne z roku 1624 : „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší : Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ )

Interbrigadista George Orwell ve své knize z roku 1938 Hold Katalánsku obvinil kominternistického novináře z rodiny diplomata Clauda Cockburn/1904-1981/, jenž psal nejen pro list The Times, ale i pro komunistický list Daily Worker, že ve Španělsku spolupracoval s Kolcovem na šíření prokremelských dezinformačních článků o španělské občanské válce.

Cockburn mj. v jednom článku lživě tvrdil, že byl očitým svědkem bitvy, v níž se prokázalo, že frankistická vojska jsou velice slabá a nevyzbrojená ( a tudíž republikáni jsou pro Francii lepší spojenci ).Tento kremelský hoax měl přesvědčit francouzského premiéra, aby dodal slíbená děla republikánům, zablokována na lodích ve francouzských přístavech. Lež zafungovala, a děla republikáni dostali.

Orwell ostře odsoudil Cockburnův lživý popis květnových dnů v Barceloně, kde NKVD operativci popravili protistalinské španělské komunisty a anarchisty, a umučili k smrti předáka španělských protistalinských komunistů Andrése Nina Pérez /1892- 6/1937/, zatímco Cockburn lživě napsal, že Nin z rukou NKVD odešel živ a zdráv na fašistické území, protože byl fašista ( v 6/2013 katalánský parlament uctil Nina jako prvního katalánského ministra spravedlnosti ).

Nin Pérez byl socialistický novinář, v Moskvě pracoval pro Kominternu a Mezinárodní rudé odbory, krátce byl tajemníkem Trockého, a spolupracoval s protistalinskou Levou opozicí.

Po návratu do Španělska spoluzaložil KS, aktivní byla zejm. v Katalánsku ( zde působila rezidentura NKVD a bolševický konzulát ), ale nesouhlasil s Trockým ( ve Španělsku působila malá trockistická skupina Mezinárodní levá opozice /ILO ), aby se spojila se Socialistickým svazem mládeže Španělska, místo toho se 1935 spojil s Blokem dělníků a rolníků katalánského právníka Joaquína Maurína /1896-1973/, a založili Dělnickou stranu marxistického sjednocení /POUM  jako nezávislou komunistickou alternativu ke španělské KS, řízené Stalinovou Kominternou.

POUM zvítězila v Katalánsku, a Nin se stal katalánským ministrem spravedlnosti ve vládě Lluise Companys /1882-1940 odsouzen vojenským tribunálem a popraven frankisty poté, co jej po obsazení Francie vydalo Gestapo/, placené Kremlem, který přes svého konzula v Katalánsku Vladimíra Antonova-Ovsejenka /1883-2/1938 popraven, třebaže vedl útok na Zimní palác 25.10.17/ pohrozil Companysimu, že jestliže nevyhodí Nina, přestane Kreml jeho vládu platit, proto Companys v 12/1936 Nina zbavil funkce ministra.

Když v republikánské vládě 1936 po volebním vítězství prokremelské Lidové fronty převážili Stalinovi komunisté, začali vraždit komunisty nezávislé na Kremlu, především z POUM.

1937 po květnových nepokojích v Barceloně republikánská vláda pod tlakem prokremelské KS a jejích kremelských poradců zahnala POUM 16.6.37 do ilegality, a na příkaz španělského rezidenta NKVD pluk. NKVD Alexandra Orlova / Leiba Feldbin 1895-1973 US/ zatkla celé vedení POUM, včetně Nina, a odvezla je do NKVD koncentráku v Alcalá de Henares u Madridu, kde jej NKVD instruktoři španělských komunistů ( a Mezinárodních brigád Kominterny ) umučili k smrti ( jinou verzí je, že jej zmučeného převezli k popravě do Moskvy).

Tehdejší člen KS a ministr školství ve vládě Lidové fronty Jesús Hernández Tomás později napsal: "NKVD instruktorům došla s mlčícím Ninem trpělivost, mlčel až do omdlení. Přešli tedy ze suchých metod na mokré – sloupli z Ninova těla kůži, roztrhali mu svaly, začala stříkat krev. Z jeho tváře udělali beztvarou kupu masa. Mučení trvalo několik dní „ . Viz paměti Jesus Hernandeze z roku 1953 Byl jsem Stalinův ministr, ve francouzštině Velká zrada.

Když se členové POUM ptali, kde je Nin, španělští bolševici dle instrukcí NKVD poradců říkali :“ Budˇ v Salamance ( Frankův štáb ) nebo v Berlíně ! „, udělali z něho fašistu. 

NKVD rezident Orlov „ Švéd „ , jenž se „ proslavil“ odvezením celého zlatého pokladu Španělské republiky do Kremlu, byl vzápětí povolán do Moskvy, kde probíhaly popravy soudruhů, civilů i vojáků. Proto Orlov místo návratu do Moskvy se svojí rodinou přeběhl do US, čímž se dožil více než 50 let, průměrný věk života Stalinem použitých bolševiků.

Bolševici svým brutálním vměšováním se do vnitřních záležitostí tzv. Druhé španělské republiky, která byla vyhlášena v 4/1931 poté, co král Alfonso XIII opustil zemi, utopili zemi v občanské válce – po vítězství Lidové fronty 1936 milice španělských bolševiků na pokyn svých NKVD rádců začaly vraždit všechny své a kremelské odpůrce, včetně socialistů a anarchistů, a začaly rabovat církevní majetek.

Kreml se domníval, že španělští stalinisté za pomoci svých NKVD instruktorů a zbraní z Kremlu násilím ovládnou celou slabou republikánskou vládu, která chaosu a násilí nedokázala zabránit, ale přepočítali se :  proti bezradné republikánské vládě, která chaosu, vraždění a rabování jen přihlížela, povstala armáda, vedená gen. Frankem, k němuž se připojili monarchisté a konzervativci, zatímco republiku bránili socialisté, komunisté ( pod vedením NKVD bránili jen zájmy Kremlu ), anarchisté, baskičtí a katalánští separatisté, a mezinárodní brigády Kominterny ( interbrigadisté byli masově popravováni Stalinem, jenž je do Španělska poslal ( v ČSR byli zatýkáni pod vedením sovětských poradců, kteří de facto řídili zemi za Gottwalda a vládu, v 50.letech ).

Do Španělska byl Cockburn vyslán gen.tajemníkem britské KS Harry Pollittem /1890-1960/, jenž byl do funkce dosazen Stalinem 1929 - Pollitt 1919 organizoval v Británii kampaň Hands off Russia/ Ruce pryč od Ruska, takže dělníci v londýnských docích odmítli nakládat munici pro bělogvardějce na nákladní lodˇ SS Jolly George ( v SU poté vyšla známka s touto nákladní lodí na jeho počest ). Pollitt byl Stalinovi loajální až za hrob, moskevské procesy v deníku KS Daily Worker 12.3.1936 označil za „ další trumf v historii pokroku „ …

Stalina rozzlobil jen jednou  – v 9/1939 uvítal, když Londýn vyhlásil válku Německu, navzdory bolševicko-nacistickému paktu o neútočení ze 8/1939, který vyhlásil spolupráci Stalina s Hitlerem, takže členové KS nesměli provádět odbojovou činnost vůči nacistickým spojencům ( naopak, museli s nimi spolupracovat v udávání prozápadních odbojářů ) až do „ proradného „ napadení bolševiků 23.6.41.

Šéf Kominterny jej varoval, aby toto prohlášení nečinil s tím, že na základě paktu Ribbentrop-Molotov jsou Hitler a Stalin spojenci ( atˇsi slova šéfa Kominterny prostuduje major KGB Putin, tímto paktem se Hitler a Stalin dohodli na rozpoutání 2.sv.v.  a rozdělili si Polsko, Stalin ještě dostal volnou ruku v pobaltských zemích, které obsadil 1940, - ale Stalinovo napadení Finska v 11/1939, za které byl bolševický stát vyloučen ze Společnosti národů, Hitler přijal s nevolí, Putinovy zoufalé snahy falšovat dějiny jsou pro smích, ruské archívy sice zavřel, ale stále jsou k dizpozici otevřené německé archívy).

Stalin Pollitta potrestal tím, že jej přiměl k rezignaci na funkci gen. tajemníka – do funkce jej znovu „ jmenoval“  po 23.6.41.

Další krizi Pollitt zažil s Chruščovem, jenž „ pomluvil “ Stalina. „ Stalinův portrét bude viset na zdi mé pracovny, dokud budu živ „, prohlásil Pollitt.  Po brutálním potlačení madˇarského povstání na podzim 1956 Kremlem z KS odešlo mnoho členů, a Pollitt o funkci gen. tajemníka definitivně přišel.

Pollittův spolustraník Percy Glading /1893-1970/ byl 1938 odsouzen pro špionáž ve prospěch Kremlu, kterou spolu s manželkou a s dalšími 26 agenty prováděl od roku 1934.

Kolcov byl odvolán zpět do Moskvy v 11/1937, a stal se milenkou manželky homosexuálního šéfa NKVD Ježova Jevgenie ( jeho manželkou byla od roku 1930).

19.12.37, 5 měsíců po vraždě Ignace Reisse v Lausanne Stalinovou NKVD, Kolcov zveřejnil odvážný článek, v němž kritizoval moskevské procesy s tím, že „ někteří, aby chránili sami sebe, udávají a svědčí proti nevinným lidem „, a apeloval na Stranu, vládu, soudy a veřejné mínění, aby zastavilo tyto lháře, kteří posílají nevinné na popraviště a porušují práva sovětských občanů  …

1938 Kolcov publikoval svůj Španělský deník.

V 4/1938, aniž by Ježova zbavil funkce šéfa NKVD, Stalin Ježova jmenoval i ministrem lodní dopravy ( na schůzích ministerstva si házel papírovými vlaštovkami, takže si všichni mysleli, že se zbláznil ), jakékoliv povýšení bylo v této době vždy předzvěstí pádu povýšeného, což si Ježov dobře uvědomoval.

V 8/1938 se stal Lavrentij Berija Ježovovým zástupcem v NKVD, v 11/1938 Berija Ježova nahradil ve funkci šéfa NKVD, a vydržel v ní až do roku 1953.

V 4/1939 byl Ježov zatčen,  údajně se nepřiznal k ničemu ( spiknutí proti Stalinovi, špionáž pro Británii, homosexualita, kterou Stalin rekriminalizoval v roce 1933, když Hitler za homosexuální styk zvýšil sazby, v koncentrácích museli být homosexuálové označeni růžovým trojúhelníkem   – později se veřejnost bavila líbacími ceremoniály Brežněva s Honeckerem a Husákem), a v 2/1940 popraven (jako vždy v těchto případech veřejnost o jeho soudu a popravě nebyla informována, zmizel beze stopy ) poté, co v 1/1940 Berija předložil Politbyru seznam 346 nepřátel lidu, určených k zastřelení.

Na seznamu bylo přes 60 příslušníků NKVD a dva bývalí milenci Jevgenije Ježovové, jedním z nich byl Isaac Babel, druhý Kolcov …

Kolcov byl zatčen 14.12.38,  po udání, které na něj oficiálně podal španělský interbrigadista, politický komisař Mezinárodních brigád André Marty /1886-1956/, 1 měsíc poté, co Jevgenie „ spáchala sebevraždu „ …

André Marty pocházel ze zámožné rodiny, na Námořní akademii však nebyl přijat, stal se strojníkem na bitevní lodi Jean Bart, která byla společně s lodí France za ruské občanské války poslána do Černého moře na pomoc ruským spojencům - bělogvardějcům.

19.4.19 se posádky obou lodí, jejichž sympatie byly na straně bolševiků, vzbouřily z důvodů pomalé demobilizace a malých potravinových přídělů, posádky měly hlad. Francouzská vláda na požadavky přistoupila, ale vůdce vzpoury postavila před soud, zejm. Martyho ( dostal 20 let ) a jeho přítele Charlese Tillona /1897-1993/ z dělnické rodiny ( dostal 5 let), 1921 byla vyhlášena amnestie.

Zatímco za španělské občanské války Tillon kritizoval chladný přístup francouzské vlády Lidové fronty ke španělským uprchlíkům, a vrácení zlata, které republikánská vláda uložila v Bank of France, generálu Frankovi, politický komisař Marty realizoval u Mezinárodních brigád kremelské zájmy.

Marty přiznal, že nechal popravit na 500 interbrigadistů, kteří dle něho porušili disciplínu, proto byl nazýván „Řezník z Albacete „ ( výcviková základna a hlavní štáb Mezinárodních brigád, subverzivní Kominterna byla Stalinem rozpuštěna v 6/1943, oficiálně jako vstřícné gesto vůči anglosaským spojencům ), jehož vztah k nekomunistickým republikánům interbrigadisté označili za nenávistný  a k nekomunistickým interbrigadistům za velmi chladný - šéf KSI stalinista Palmiro Togliatti /1893-1964/, jenž v letech 1934-38 pracoval pro Kominternu, jej zkritizoval za metody práce s tím, že se vměšuje i do vojenských záležitostí Mezinárodních brigád (  Togliatti, viz Avtovaz, Lada , spolupráce s Fiatem, na to byl „ imperialismus“ Stalinovi dobrý, tím, že Togliattimu Stalin zakázal odsouhlasit přijetí Marshallova plánu, přišla KSI o mnoho voličů, Togliatti zemřel záhadně na krvácení do mozku na Jaltě, kam přijel poblahopřát Brežněvovi k jeho vítězství nad Chruščovem.

Oblíbencem a nástupcem Togliattiho byl Enrico Berlinguer/1922-84/, jenž na rozdíl od FKS odsoudil sovětskou okupaci Československa z 21.8.1968 ).

Na jaře 1939 Marty odjel pracovat pro Kominternu do Moskvy, na podzim 1943 odjel do Alžíru, kde spolupracoval s jednotkami CHDG, se kterými v 8/1944 dorazil do Paříže, kde chtěl ihned za zády CHDG vyvolat lidovou revoluci, ale nikdo s ním z vedení FKS nesouhlasil, ani Kreml, protože „ lid“ provolával slávu de Gaullovi.

Po roce 1940 byl Tillon hlavním šéfem komunistického protinacistického odboje, odbojného i vůči Kremlu, jenž v rámci bolševicko-nacistického paktu o neútočení ze 8/1939, prohlásil 2.světovou válku , stejně jako 1.sv.v., za „ imperialistickou „, která se komunistů netýká (! , viz jak se z tohoto důvodu Julius Fučík stáhl na venkov).

FKS po 40 let ovládal její ideolog stalinista Jacques Duclos /1896-1975/, jenž stál za všemi rozhodnutími jejích šéfů Maurice Thorese a Benoit Frachona.

Po porážce Francie v 6/1940 celé vedení FKS zahájilo na příkaz Stalina vyjednávání s nacisty za opětovnou legalizaci FKS (!) , která byla Paříží zakázána po podpisu nacisticko-bolševického paktu ze 8/1939, na základě kterého se Hitler se Stalinem stali spojenci. Tato jednání s nacisty FKS v očích veřejnosti velmi zdiskreditovala.

Tillon byl jediný z vedení FKS, jenž na stranickou linii nařízenou Kremlem „ nestavit se proti okupantům „ nepřistoupil, a zapojil se hned od 22.6.40, od podepsání příměří Pétainem, do odboje – po válce byl ministrem, protože CHDG chtěl ve své vládě zástupce komunistického odboje  ( Duclos po neúspěšném jednání s nacisty založil s Pierre Villonem Frontu národního odporu, politickou odnož odbojové skupiny Francs –Tireurs et Partisans /FTP, viz mé články o francouzském odboji ).

1952 byli Tillon a Marty na pokyn Duclose obviněni z „ frakcionářství „ a zbaveni všech stranických funkcí, Marty byl vyloučen i ze Strany, 1969 Duclos jako Stalinův kandidát v prezidentských volbách získal 21% hlasů , v 6/1970 Tillon veřejně odsoudil chování FKS během tzv. pařížského jara/ studentské nepokoje a během sovětské invaze 21.8.68 do Československa, a její postoj k normalizaci v Československu, takže i on byl ze Strany vyloučen.

Zcela odlišný byl vývoj KS USA/CPUSA pod Earlem Browderem /1891-1973/, jenž do ní vstoupil poté, co byl propuštěn z vězení za to, že za 1.sv.v.  odmítl vojenskou službu v armádě. Syn učitelky a farmáře již v 16 letech vstoupil do US Socialistické strany. 1921 se účastnil moskevského zakládajícího sjezdu Mezinárodních rudých odborů, o jejichž založení rozhodl Zinověv (Kominterna) 1920, a stal se pracovníkem Kominterny, takže stál mimo stranický boj v KS USA, který vypukl za stalinizace 1928-29, pohyboval se jako agent Kominterny v Číně a ve Vladivostoku.

Browder, šéf KS v letech 1930-45, spolupracující se Stalinovými NKVD rezidenty v US a prosazující úzkou spolupráci s Kremlem, podpořil New Deal prezidenta Roosevelta z roku 1933 ( sám na prez. kandidoval 2x), ale příliš se držel linie Lidové/Národní fronty, zašel až tak daleko, že 1944 KS rozpustil a nahradil ji Komunistickou politickou asociací (browderismus), kterou chtěl přeměnit v legální prostalinskou nátlakovou skupinu v rámci vládní koalice, Stalin zuřil.

Browder odmítl svoji strategii změnit i po nástupu studené války, takže když Kreml USKS znovu 1946 založil, Browdera rovnou ze Strany vyloučil.

Browdera za šéfa USKS prosadil  „Starý“ bolševik Solomon Lozovský /1878-1952/, jenž 1908 uprchl během transportu do Irkutska, a až do roku 1917 žil v Paříži.

Solomon Lozovský bolševický puč odsoudil, s Leninem se neshodl, snažil se usmířit bolševiky s menševiky, chtěl, aby po puči bolševici spolupracovali i se socialisty, nesouhlasil s rozpuštěním Ústavodárného shromáždění ani s podepsáním brestlitevského míru - denně psal veřejné protesty proti způsobu, jakým bolševici vládli, protestoval proti potlačování svobod odborů, založil malou stranu Mezinárodní sociálnědemokratická strana, takže byl jedním z prvních bolševických prominentů, kteří byli v 1/1918 Leninem vyloučeni z KS, byl odstraněn i z Ústřední rady odborů. Lenin ho po svém diktátu přijal zpět v 12/1919, Lozovský poté již nikdy stranickou linii nezpochybnil.

Po smrti Lenina celá jeho rodina věrně sloužila Stalinovi – jeho starší dcera hlídala „ Starého „ bolševika Gleba Křižanovského, mladší dcera hlídala Naděždu Krupskou, vdovu po Leninovi, která jí říkala „ můj četník „ , četla jí všechny dopisy, každý řádek, který Krupská napsala o Leninovi či o Straně. Jeho vnuk se oženil s dcerou Malenkova, na příkaz Stalina se s ní v 1/1949 musel rozvést.

Za 2.sv.v. byl Lozovský zástupcem šéfa Sovinfobyra ( v letech 45-48 jeho šéfem ), které předávalo informace z fronty zahraničním novinářům.

Byl i členem Židovského protifašistického výboru, založeného Sovinfobyrem k ovlivňování západních židovských komunit ve prospěch bolševiků, aby jim pomohli nejen ovlivňovat západní veřejné mínění všeobecně, ale aby do Moskvy posílali i finance.

Jeho předsedou byl šéf moskevského Státního židovského divadla herec Solomon Michoels /1890-1/1948/, jenž byl 1943 na návštěvě u Einsteina v US, načež sovětští židovští prominenti od roku 1943 požadovali vytvořit v rámci Sovětského svazu židovský stát, nejlépe na Krymu, což Stalin v době, kdy židovské komunity v zahraničí potřeboval, přislíbil, ale po skončení války již kontakty sovětských Židů se Západem nechtěl, a po vytvoření státu Izrael ( 14.5.48) s prozápadní orientací Stalin jejich požadavek nazval spiknutím, a nařídil uspořádat monstrproces v čele s Lozovským ( na procesu Lozovský mj. řekl : „ Ano, otec byl hebrejským učitelem, znal Talmud, psal v hebrejštině básně, naučil mne hebrejsky a také číst rusky „ ).

Státní židovské divadlo Stalin zavřel a zinscenoval proces se všemi členy Židovského protifašistického výboru, předseda Výboru Michoels byl však na Západě příliš známý, proto byl na přímý rozkaz Stalina zavražděn v Minsku na dáče ministerstva bezpečnosti spolu s divadelním kritikem Golubovem-Potapovem pod dohledem Sergeje Ogolceva /1900-1976/, náměstka ministra, jenž nikdy nebyl potrestán.

Mrtvá těla byla poté přejeta nákladním automobilem a hozena do příkopu, aby to vypadalo na autonehodu.

Michoelsův bratranec Miron Vovsi, Stalinův osobní lékař, byl zatčen během tzv. Spiknutí kremelských lékařů, byl propuštěn po Stalinově smrti, stejně jako Michoelsův zetˇ, polský hudební skladatel Mieczyslaw Weinberg, jehož rodiče a mladší sestra zahynuli v koncentračním táboře v Trawniki po evakuaci Lodžského ghetta.

71letý Lozovský byl zatčen v 1/1949, a krutě mučen, přesto se nepřiznal a nikoho neudal.  Lozovského obhajoba na neveřejném procesu s 15 obžalovanými 1952 byla ukázkou nebojácnosti a důstojnosti. Lozovský rozcupoval obžalobu, takže soudce gen. KGB Alexandr Čepcov 2x proces na týden přerušil, a žádal, aby byla věc došetřena, což se za stalinských monstrprocesů ještě nestalo.

Když mu bylo Stalinem nařízeno, aby vynesl rozsudky smrti, vynesl jich 13, ale odmítl, aby byl rozsudek nad Lozovským vykonán ihned, a podal Stalinovi žádost o milost, která byla zamítnuta.  Lozovský byl posledním „Starým“ bolševikem, popraveným Stalinem.

Zpět ke Kolcovovi

Popravena byla i Kolcova třetí manželka Maria „Osten“ /1908 -1942 /, Němka, sympatizující s bolševiky, kterou proslavila kniha z roku 1935 „Hubert v Říši divů “  -  příběh 12letého chlapce, syna německého komunisty, kterého, aby jej zachránili před nacisty, adoptoval Michail Kolcov a Maria „ Osten“ , kteří s ním přijeli do Moskvy v roce 1935 za obrovské mediální show, v Kremlu jej dokonce přivítal maršál Tuchačevskij a maršál Budˇonnyj, načež byl ukazován jako cirkusová atrakce po nejrůznějších městech sovětského státu.

Po zatčení Kolcova v 12/1938 byla kniha o Hubertovi stažena z oběhu, 15letý Hubert odmítl uznat Kolcova a Marii za své adoptivní rodiče, a chtěl se vrátit do Německa, přesto musel žít s Marií, která byla jako „Němka“ zatčena po 23.6.41 a popravena v saratovském vězení 16.9.42. Hubert byl deportován do Kazachstánu, kde se stal pastevcem, a kde byl 1946 zatčen – z gulagu se vrátil až 1955, ale ani Chruščov mu nedovolil vrátit se do Německa, místo toho 1959 „náhle zemřel“ ve 36 letech v nemocnici v Simferopolu po banální operaci slepého střeva ( v roce 1966 šéf sovětského raketového programu Sergej Koroljov náhle zemřel při stejném chirurgickém zákroku, třebaže na žádný zákrok jít nechtěl – na „ rakovinu“ 1977 zemřel i Wernher von Braun, oba usilovali o pilotovaný let k Měsíci, a oba kritizovali své šéfy, Koroljov Chruščova a sovětský kosmický program, Wernher von Braun NASA, viz můj článek Gagarin a ti druzí

Gagarin a ti druzí - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

 + Gagarin versus Iljušin II - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog ).

Stejný osud jako německého nezletilce Huberta potkal adoptovanou dceru Ježova.

Alkoholik a narkoman Ježov poté, co zavraždil její rodiče, kteří na přelomu 20./30.let pracovali v obchodní sekci jisté ruské ambasády v cizině, adoptoval na přání své manželky jejich dvouletou dceru Natálii Chajutinovou Ježovovou.

Natálie si pamatuje Ježova jen jako svého otce – „ něžného, jenž si s ní po návratu z práce z Ljubljanky, kde mučil a zabíjel, hrál, rozmazloval ji a nosil jí plyšáky „ ( o tom, že nechal zavraždit její rodiče se dozvěděla až 1986 za Gorbačovova, přesto mu vraždu rodičů odpustila s tím, že ví, že ji jako dítě miloval, naučil ji jezdit na kole, bruslit i hrát tenis ).

Po jeho zatčení ji zavřeli do sirotčince, ve kterém strávila 9 let ponižovaná jako dcera nepřítele státu. Že byl Ježov popraven, se dozvěděla až v 18 letech, odstěhovala se na Dálný východ, aby ji nikdo nepoznal, živila se hraním na harmoniku, celý život žila ve strachu, že odhalí její identitu, proto vedla kočovný život, stěhovala se od jednoho místa k druhému, neprovdala se, neměla děti :

„ Jméno Ježovová  byl můj kříž, který jsem nosila celý život, celý život jsem cítila neviditelné oči na každém kroku „ .

Nakonec skončila v jedné vesnici u Magadanu, přes jehož přístav jezdily tranzity odsouzenců do gulagů – hladoví a vysílení v teplotách mínus 40-50 stupňů neměli na přežití naději ( i ona ve své mrazivé jednopokojové chatrči žila a uléhala jen v čepici a v kabátu, své svědectví podala v roce 1999 ).

Přesto 1991 požádala o rehabilitaci Ježova ( omlouvala jeho činy tím, že byl jen vykonavatelem příkazů Stalina ), ale neuspěla ( za dva roky své vlády 1936-38 zavraždil 2 milióny lidí, a další milióny poslal do gulagů – proslavil se výrokem, že je lepší 10 popravených nevinných než 1 neodhalený nepřítel státu . Ježov  stanovil regionům  „ kvóty „ zatčených, které musely dodat, tak je úředníci zatýkali podle telefonních seznamů, vybírali si „ podezřelá  jména „ , straníci šli na popravu a provolávali slávu Stalinovi, věřili, že popravy a gulagy má na svědomí jen NKDV bez vědomí Gruzínce Stalina, jehož narozeniny v Moskvě na Rudém náměstí davy za Putinovy podpory oslavují věnci, fotografiemi a květinami dodnes, viz Rudé náměstí 18.12.19).

Rusové Putinovou diktaturou doplácejí na svůj nezájem vypořádat se s bolševickou minulostí, lidé, odsouzení do gulagů, ani děti, které se v gulazích narodily a byly zde vychovány, dodnes nedostaly žádné finanční odškodnění.