Štědrovečerní prosba : pomáhejte slabším

Je velký rozdíl mezi katolickým kostelem a kostelem protestantským s pobíhajícími dětmi, psy a kachnami, děti občas strefí míčkem faráře, jenž jim míč hodí zpátky, aniž by přerušil kázání.  

Protestantský kostel, tak jak jsem jej zažívala v Británii, je naplněný vozíčkáři, většinou mentálně postiženými, a na zemi posedávajícími modlícími se mladými narkomany.

Nikdo se jich neštítí, farníci jim rozdávají upečené cukroví, koláčky a čaj, mentálně postižené lidi na vozíčkách farníci hladí po hlavě.

Farář ke kostelu přijíždí ve svetru a v džínách v luxusním či chátrajícím automobilu, rychle se převlékne a ve svém kázání vyzdvihne nejen spiritualitu, ale řeší i praktické problémy lidí z farnosti, např. kdo potřebuje novou postel či nová kamna, a naopak, že farář bude potřebovat pomoc se stavbou cimbuří na kostelní zdi. Na faře se pravidelně, např. úterky a čtvrtky, setkávají osamělé maminky s malými dětmi, maminky samoživitelky – na čaj a cukroví, řeší se jejich problémy.

Atmosféra protestantského kostela je úžasná, lék na duši, protestantský farář svým naprosto praktickým kázáním dodává sílu a pomáhá v realitě, kázání katolických kněží jsou sterilní.

Výjimkou byly polské kostely v letech 1978-81, do vyhlášení výjimečného stavu gen. Jaruzelským v 12/1981 ( nepochopil, že opoziční Solidaritu řídí Andropov, takže marně Kreml žádal o vojenskou intervenci ).

Poté, co se stal v 10/1978 papežem Polák Jan Pavel II ( Karol Wojtyla ), byla Varšava kopií Vatikánu, po ulicích chodily zástupy seminaristů a jeptišek, co kostel, to politická tribuna, na zdech visely odbojné protikomunistické plakáty všeho druhu, informace o politických mítincích, o historii Polska, o polských vlastencích. Poláci masově chodili do kostela každý den ráno, vyslechli si „ politické zpravodajství „, a teprve z kostela šli do zaměstnání.

Kostel jako takový je třeba navštěvovat často v rámci osobních výprav do historie. Bez znalosti historie se lidé špatně politicky rozhodují v přítomnosti, a jsou pak viníky toho, že se historie opakuje.

Obdivujte neuznanou těžkou práci laskavých, skromných a obětavých jeptišek a dobrosrdečnost mnichů, kteří se ( alespoň v Británii ) lopotí na svých bylinných či květinových zahrádkách, pěstují včely, prodávají med, a vlastnoručně opravují nemovitosti, ve kterých žijí, zatímco katoličtí duchovní raději žijí ve zřícenině, než by si sami opravili faru.

Vratˇte se k přírodě. Příroda a její řád, to je Bůh, ke kterému bychom měli vzhlížet. Viz můj článek Morálka nepochází od Boha, mají ji i zvířata - Andrea Kostlánová   https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Smyslem života je chránit slabší tvory.

Bojujte proti utrpení zvířat ve velkochovech, v laboratořích, v cirkusech, v delfináriích, v ZOO, které předstírají „ přirozené „ prostředí se slámou pro lidoopy, kteří jsou inteligentnější než ZOO management, který s nimi v rámci mezinárodních „programů“  výnosně  obchoduje a odtrhává rodiny, ač v přírodě žijí pohromadě, viz mj. můj článek

Terorismus s lidskou tváří - Blog iDNES.cz - Andrea Kostlánová

https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

At ˇ se nad sebou zamyslí veterináři, kteří jsou hluší a slepí i k brutálnímu týrání zvířat ve svém okolí, třebaže o svém humanismu píší knihy. Chudé zvíře nemá nárok na ošetření. Fenu beagla, která z posledních sil táhla po zemi břicho s mnohakilovým nádorem, nechali z veteriny odejít s majitelem, jenž neměl na autobus, a zamýšlel s ní jít 2 km pěšky.

Zamyslete se nad blahobytem, kterému holdujete, nad tím, že vaše auto, dovolená v zahraničí, a vaše atletická postava, dosažená joggingem a posilovnou, neznamenají vůbec nic.

V tomto světě je naopak významné utrpení žen a dětí v rozvojových zemích, žijících v brutálním patriarchátu, ženy s miminkem na zádech, které 20 km po prašné cestě nesou na hlavě 50 kg břemeno něčeho, co je pro jejich přežití zásadní, atˇ již kanystr s vodou, nebo to, co musí na trhu prodat.

Viz také můj článek Deklarace OSN o právu na toaletu - Blog iDNES.cz - Andrea ... https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Váš osobní blahobyt není zásadní, klíčové je klasické otroctví v severní Africe, a novodobé otroctví všude na světě.

Ženy a děti, znásilňované ve válečných konfliktech všemi stranami, stojí za to, aby za ně někdo bojoval – vezměte si příklad z konžského gynekologa Denise Mukwege, jenž obdržel Nobelovu cenu za mír v 12/2018 za to, že již 40 let sešívá znásilněné a roztrhané ženy a dívky, některé na své klinice, vybudované uprostřed válečné zóny, sešíval několikrát, a ve válečné zóně zůstal, i když mu milice všeho druhu vyhrožovaly smrtí, jestliže neodejde.

UNICEF odhaduje, že jen v Senegalu, Burkina Faso ( dřívější Horní Volta) a v Mali žije 50 mil. dětí pod 5 let – fantomů.

Jejich narození není registrováno u úřadů, a tudíž právně neexistují ( v Africe většinou funguje jedna vzdálená  „ matrika „ na 100 odlehlých vesnic, rodiče, natož žena, která je sama, nemají peníze na úřad dojet, ale ani africké matriky nefungují spolehlivě, úředníci jsou nesvědomití, matriční listy se běžně ztrácejí ).

Protože nemají rodný list, nemohou chodit do státní školy vůbec, anebo jen na první stupeň do 10 let, poté chlapci končí na ulici, kde jsou zneužíváni, a dívky jako děvečky pro všechno, rovněž bity a zneužívány.

Alespoň chlapce zachraňují koránské školy/madrasy, které je naučí číst, psát a počítat, bytˇ i základnímu muslimskému chování a hygieně . Ne všechny koránské školy jsou fanatické či zavrženíhodné, pro chudé děti mj. v Pákistánu a v Afghánistánu jsou jedinou záchranou před analfabetismem. V Mali koránské školy pro děti do 15 let tvoří 50% všech škol.

Mezi koránskými školami existují i podvodnické pseudoškoly, které odpoledne posílají své žáky žebrat, aby na školu vydělávali, bijí je, a nechávají je žít v otřesných podmínkách. Na hlavních silnicích od Dakaru po Bamako žebrají pro své pány statisíce dětí pod 10 let.

Chudé děti v takovýchto školách, včetně v Pákistánu, Indii, v Afghánistánu ( v Karáčí některé statečné učitelky chodí vyučovat děti do slumů, třebaže za to mohou být i lynčovány ),  sedí na holé prašné zemi, proutek jako ukazovátko, a jedinou výbavou „ učebny „ je prohnilá dřevěná tabule.

Důležití nejsou lidé ze showbyznysu či poslanci u svých korýtek, ale děti z dětských domovů, odebrané rodině, které se ještě nevzpamatovaly z šoku, a již je zavřeli na psychiatrii, protože v DD nebylo místo.

A protože se nechtějí smířit s tím, kde jsou, a stále doufají, že si rodiče pro ně přijdou, křičí a brečí, nechtějí s personálem spolupracovat, a proto je přikurtují k posteli, aby se jimi personál nemusel zabývat. V TV pořadech pro děti by měly vystupovat i děti z dětských domovů, protože právě ty mají hodně závažných věcí, které by chtěly veřejnosti sdělit.

A poté jsou tu rozmazlené děti z obchodních center, jejichž rodiče shopoholici se stali na plný úvazek konzumními spotřebiteli.

Ve 20.stol. konzumerismus kritizovaly komunistické strany, protože se jim proletariát svými kreditnímí kartami odcizil a stal se apolitický ( franc. prezident Valéry Giscard d´Estaing v roce 1974 dokonce vytvořil ministerstvo pro konzumaci/spotřebu ) . Dnes odborníci varují, že konzumní způsob života  je z ekologického hlediska horší než přelidnění.

Krásný Štědrý večer.