Jediný vážný pokus o zavraždění Stalina a projekt Nemesis 2012-13

Stalinovy vrahy opěvuje major KGB Putin, v 12/2019 na Stalinovy narozeniny Putin vypravil jednu soupravu moskevského metra polepenou Stalinovými portréty, masového vraha Stalina oslavuje i jeho vojenská úderná jednotka Noční vlci

a čeští putinoidi, kteří jsou dokonce i v českém parlamentu.

Spolustraník šéfa britské KS, stalinovce Harry Pollitta /1890-1960/, Percy Glading /1893-1970/ byl 1938 v Británii odsouzen pro špionáž ve prospěch Kremlu, kterou spolu s manželkou a s dalšími 26 agenty prováděl od roku 1934.

Gladinga naverbovali již v Indii ( prominentní verbíř  ČEKA/NKVD Ignati Reif ) , z níž se vrátil 1927, kdy se stal členem prokremelského odborového hnutí financovaného Kremlem National Minority Movement, a 1928 zaměstnancem firmy Russian Oil Products, založené Kremlem 1925 za účelem prodeje ruské ropy na Západ a špionáže ( Woolwichova špionážní sítˇ).

Když byli členové KS či odborů naverbováni za agenty Čeka/NKVD, museli na členství v KS/odboru  „ rezignovat „ ( tzv. falešné rezignace ).

Glading v Londýně spolupracoval s rakouským komunistou Arnoldem Deutsch /1903-1942? údajně jel lodí Donbas jako ilegál do US, kde měl rekrutovat NKVD agenty, lodˇ byla potopena /, kterému doporučoval vhodné lidi pro nábor (  bolševičtí agenti museli navenek vystupovat tvrdě prozápadně ).

Deutsch měl doktorát z chemie z Vídeňské unierzity, spolu s manželkou byl naverbován pro práci v Kominterně v oddělení mezinárodních kurýrů, proslavil se tím, že naverboval Kima Philby.

1933 byl krátce zatčen Gestapem, ale propuštěn po intervenci Willi Lehmanna, nejvýše postaveného kremelského špióna v berlínském Gestapu, z Berlína Deutsch odjel do Londýna, kde svojí špionážní činnost kryl studiem psychologie.

Když se Kim Philby ve Vídni oženil s Židovkou Litzi Friedmannovou /1910-1991/, a vrátili se 1934 do Londýna, byla jejich NKVD spojkou Edith Suschitzky /1908-1973/, rakousko-britská fotografka ze socialistické rodiny, agentka NKVD/KGB, která poté, co Stalin londýnskou NKVD rezidenturu v letech 36-39 vyvraždil na popravišti, dělala prostředníka jejímu agentovi Anthony Bluntovi /1907-1983/, prominentnímu UK historikovi, členu Cambridgské Pětky, a britskému komunistovi  a agentu Kominterny Robertu Stewartovi, jenž kontroloval Cambridgskou Pětku.

NKVD opředla svojí sítí i leteckou základnu RAF Farnborough, John Herbert King, šifrant zamini, v letech 1937-39 předával za peníze Rusům všechny dokumenty z britského zamini – dokud nebyl v 9/1939 prozrazen významným přeběhlíkem Walterem Krivickým /1899-2/1941/, jenž Britům vágně popsal i Donalda Macleana ze sítě Cambridgské Pětky.

Walter Krivický zběhl pár týdnů před vypuknutím války, impulsem bylo zavraždění jeho přítele rezidenta NKVD v Londýně  Ignace Reiss/1899-1937/, se kterým byl v kroužku „ odmítačů NKVD vražd soudruhů, se kterými Stalin vraždil i revoluci „ .  

Reiss, jehož úkolem bylo mj. dodávat zbraně bolševické frakci španělských republikánů, chtěl přeběhnout již v roce 1936, kdy přes přítele varoval protistalinskou opozici v Paříži, že je infiltrována NKVD, a že Stalin vydal příkaz k její fyzické likvidaci.

Victor Serge ( 1936 byl jako jediný propuštěn z gulagu do pařížského exilu na žádost Romaina Rollanda, jenž 1936 přijel za Stalinem do Moskvy se seznamem požadavků ve prospěch protistalinské opozice, přesto Sergeho mnozí exulanti považovali za NKVD agenta ) Reissovo varování pod titulkem „Ludvíkovo varování“ zveřejnil.

Současně Viktor Serge /1890 Belgie- 1947 Mexico, zavražděn KGB/, syn Trockého Lev Sedov /1906-2/1938 Paříž, zavražděn NKVD/a nizozemský komunista antistalinista Henk Sneevliet/1883- 4/1942 popraven nacisty za odboj, zatčen po udání na objednávku Stalina / na Reisse naléhali, aby vydal veřejné prohlášení, aby mu mohli věřit, zároveň by se tak dostal pod ochranu veřejnosti.

Reiss vyzýval k přeběhnutí i svého přítele, NKVD o tom věděla, proto vyzkoušela loajalitu Krivického ke Stalinovi tím, že mu nařídila, aby Reisse, svého přítele z dětství, zavraždil, což Krivický odmítl, a stal se tak označenou obětí.

Krivický Reisse varoval, že jej NKVD poslala zpátky na Západ jen z důvodu, že jej má za každou cenu dostat do Moskvy, Reiss se proto definitivně rozhodl pro přeběhnutí, Krivického k útěku ale nepřemluvil ( Po zavraždění Trockého v Mexiku v 8/1940, Krivický věděl, že je na řadě on, a měl pravdu - byl zavražděn v 2/1941, oficiálně „ spáchal sebevraždu“. Jeho jediný syn sloužil v US Navy, zemřel ve 30 letech na nádor mozku, manželka se dožila 94 let, zemřela ve starobinci.)

Reiss kontaktoval Sneevlieta, kterému důvěřovala  Reissova manželka, a Sneevliet slíbil Reissův dopis Stalinovi a ÚV zveřejnit ( Sneevliet, funkcionář Kominterny, založil KS Indonésie a 1920 stál u zrodu KS Číny, po stalinizaci západních KS 1929 z nizozemské KS odešel a založil vlastní stranu  Nizozemskou socialistickou revoluční dělnickou, v Rusku podporoval protistalinskou Levou opozici ).

Tyto průtahy v útěku poskytly NKVD čas na přípravu jeho vraždy.  

Důstojník OGPU/NKVD Ignace Reiss ( alias Ignati Reif ) neutekl jen tak, nejprve Stalinovi vhodil do tváře rukavici  - 17.7.1937 poslal ÚV a vrahovi Stalinovi dopis, zabalený v sovětském vyznamenání : „Vrahu z kremelských sklepů, vracím ti vyznamenání a nabývám tím opět svoji svobodu“, ve kterém vrátil Řád rudého praporu s tím, že „ je pod jeho důstojnost nosit tento řád spolu s katy, kteří vraždí nejlepší členy Strany „ , a prohlásil :“ Připojuji se k Trockému a ke Čtvrté Internacionále“ s tím, že státní bezpečnostní tajemství nevyzradí, načež se s manželkou a s dítětem ukryl v odlehlé švýcarské vesnici.

Udělal však zásadní chybu – nepřerušil kontakt se svojí starou známou a rodinnou přítelkyní, která si hrávala s jeho dítětem, a které důvěřoval  – s Gertrude Schildbach, německou komunistkou, která byla OGPU agentem v Římě, jež mu poslala povzbuzující dopis již 11.7.37, předtím, než odeslal svůj dopis Stalinovi, a která jej v tomto úkrytu po měsíci kontaktovala.

Reiss nevěděl, že Schildbachová byla nejproduktivnější spolupracovnicí agenta NKVD Vladimíra Pravdina /1905-1970/, alias Rolanda Abbiata „ Letčika „, narozeného v Londýně s trvalým pobytem v Monaku, Stalinova vraha, jenž po celé Evropě pod rouškou novináře spolu se svoji NKVD manželkou rozdával Stalinovým kritikům strychninem otrávené bonboniéry, anebo je unášel do Moskvy.

Reiss měl být zavražděn v ukázkové vraždě, která měla odstrašit všechny další potenciální adepty na přeběhlictví.

Schildbachová odmítla Abbiatovu žádost, aby Reissovi předala bonboniéru se strychninovými bonbóny, ale souhlasila, že Reisse požádá o schůzku.  Reiss svolil, že se s ní setká 4.9.37 v Lausanne, zatímco jeho žena a syn odjeli vlakem do Territet, kam za nimi měl po vyřízení všech záležitostí přijet.

Po setkání se Schildbachovou měl odjet vlakem do Remeše za Henkem Sneevlietem, jenž se se svou malou straničkou odmítl připojit k Trockého 4. internacionále socialistických revolučních stran, a místo toho spolupracoval se španělskou protistalinskou POUM.

Sneevliet měl Reissův dopis Stalinovi zveřejnit, ale Reiss na vlak do Remeše, na který měl zakoupenou jízdenku, nikdy nenasedl. Reissova manželka Elsa Porecká / 1898-1978/ ve svých pamětech Our own people, a memoir of „ Ignace Reiss „ and his friends,, vydaných 1969, uvádí, že 5.9.37 odjela za Schildbachovou , aby se s ní setkala, ale ta se již nikdy neobjevila. Porecká poté se synem žila u rodiny Sneevlietových.

6.9.37 se Reissova manželka v lausannských novinách dočetla, že v noci 4.9.37 bylo na silnici z Lausanne do Chamblandes nalezeno mrtvé tělo muže s československým pasem na jméno Hans Eberhardt, manželka jej identifikovala jako Reisse.

Reiss byl Schildbachovou vylákán na menší silnici u Lausanne, kde čekal Vladimír Pravdin, alias Roland Abbiate, se sovětským samopalem PPD-34. Ještě než do něho Pravdin vpálil 15 kulek, Reiss se vrhl na Schildbachovou a vytrhl jí z hlavy trs vlasů, který vyšetřovatelé našli v jeho dlani. S 5 kulkami v hlavě byl na místě mrtev, poté jej odtáhli do příkopu ( viz poprava pod Putinovými okny jeho nepřítele Borise Němcova 27.2.15 a mj. Čečence s gruzínským pasem v Berlíně v 8/2019, zastřeleným dvěma ranami do hlavy projíždějícím Putinovým cyklistou, kauza Skripal II ).

6.9.37 policie v Ženevě našla opuštěný americký automobil, a v něm několikero oblečení, takže dokázala identifikovat dva muže a jednu ženu  -  Gertrude Schildbach. Její společníci byli Pravdin, jenž se 4.9.37 registroval v hotelu v Lausanne společně se Schildbachovou.

Do hotelu se již nevrátili, nechali zde kufry a nezaplatili účet. V kufru Schildbachové byla nalezena bonboniéra se strychninovými bonbóny, a několik dní na to přišla na bankovní účet Schildbachové částka ve výši 100.000 švýcarských franků ( zda si je vyzvedla, není známo, protože se po ní slehla zem, mohla být zavražděna či změnila identitu ). Druhým mužem byl Etienne-Charles Martignat z Paříže, narozený 1900.

Nikolaj Ježov, šéf NKVD v době kulminujících Stalinových čistek 1936-38, vyplatil za Reissovu vraždu z fondů NKVD 300.000 francouzských franků.

Protože však vládní koalice francouzské levice ( po vítězství Lidové fronty 1936 byla ve vládě Francouzská sekce dělnické internacionály, Radikálně socialistická strana, další menší politické subjekty a občanská hnutí, zatímco FKS na příkaz Stalina do vlády nevstoupila  ) nechtěla narušit své dobré vztahy se Stalinem, nebyl nikdo zatčený a výsledky šetření nebyly zveřejněny – až do 9/1951, kdy francouzské ministerstvo vnitra vypracovalo studii o únosu a vraždě Reisse s názvem „Sovětská kontrašpionážní sítˇ v zahraničí, kauza Reiss „ ( takhle by si Putin představoval popravu tří pražských radních ) .

O Reissově vraždě píše ve své knize Svědek/Witness z roku 1952 i Whittaker Chambers s tím, že po zavraždění Reisse se definitivně rozhodl, že přeběhne, což učinil v 4/1938.

Píše : „ Náhle začali profesionální revolucionáři s NKVD v patách vylézat z děr jako králíci a začali mizet. Barmin z ambasády v Athénách, Raskolnikov z ambasády v Sofii ( Fjodor Raskolnikov, prominentní bolševik z Kronštadské posádky ? ), Krivický v Amsterodamu, Reiss ve Švýcarsku. Z nich jen mladý Barmin dokázal svým vrahům utéci, nenechal se nalákat do léčky NKVD ani v Aténách ani v Paříži „.

Drtivá většina bolševiků na Stalinových ambasádách však Stalinův příkaz k návratu v letech dalšího vystupňovaného bolševického teroru 1936-39, tentokrát vůči vlastním soudruhům a soudružkám režimu totálně loajálním, uposlechla, a vrátila se, třebaže všichni ti, kteří se do Moskvy vrátili, interbrigadisté, kominternisté, diplomaté či důstojníci NKVD/GRU, se stali nezvěstnými či byli veřejně popraveni.

Je však zvláštní, že Barminovy Paměti Stalinova diplomata, které vyšly v Paříži, nikdo ze stalinistů nenapadl, Viktor Serge o nich řekl : „ Nedají se napadnout, všechno v nich je pravda „ .

Atmosféru v Moskvě v letech 1936-39 popisuje v Pamětech mj. Elsa Porecká, manželka Reisse, která do Moskvy na pár dní přijela – nikdo z přátel se s ní neodvážil setkat. Lidé se přestali stýkat s přáteli, jejichž bývalá funkce či příbuzenské svazky je předurčovali k zatčení. Nikdo na sobě nenechal znát jakékoliv emoce, atˇse stalo, co se stalo, nikdo si nemohl být jist nikým, ani rodinou ani přáteli.

Porecká píše, že se psychopatovi Stalinovi podařilo dosáhnout toho, co se nepodařilo žádnému carovi – bezuzdným terorem zničit jakákoliv pouta lidskosti, povinným udáváním rodinných příslušníků zničit rodinu, a vytvořit kolem možných obětí teroru vzduchoprázdno, které budoucí oběti nejen trpně přijímali, ale i sami šířili.

O atmosféře strachu a hrůzy, nedůvěry a vzájemného udávání píše i Viktor Serge a Krivický. Když zazvonil telefon nebo zvonek, všichni se vyděsili. Agenti byli všude, ale i sami agenti se báli zatčení.

I z vůle Stalina vraždící Ježov měl průšvih, když do Japonska ze strachu před zatčením přeběhl jeho stejně vražedný přítel gen. NKVD Genrich Ljuškov /1900-1945/, od 1937 velitel NKVD okruhu Dálného východu ( velel elitním jednotkám NKVD o síle 30.000 mužů ), pocházející z chudé židovské rodiny.

Čekista od roku 1920, Ljuškov od roku 1930 působil jako Stalinův špión v Německu, jehož úkolem byla průmyslová špionáž v letecké společnosti Junkers -  jeho mimořádné úspěchy zloděje mu vynesly Stalinovu přízeň, byl povolán do Moskvy a povýšen, dostal Leninův řád a stal se členem ÚV.

V době Moskevských procesů  sadisticky vedl výslechy Zinověva a Kameněva, a získal tak přezdívku „ Sadista “ .

1937 se stal velitelem NKVD Dálněvýchodního okruhu pod Stalinovou podmínkou, že pomůže zlikvidovat Vsevoloda Balitského, kterého ve funkci velitele NKVD na Dálném východě 1937 vystřídal poté, co pro jeho zatčení a popravu shromáždil  „ důkazy „ ( Balitský jej považoval za přítele ), Stalinova maršála Vasila Bljuchera, a velitele výsadkových vojsk na Dálném východě A.I. Lapina, jenž ve vězení spáchal „ sebevraždu“.

Jakmile Ljuškov dostal výzvu, aby se vrátil do Moskvy, začal jednat – nejprve zařídil, aby se jeho židovská manželka a 11letá dcera dostaly do Polska „ na léčení“ , místo toho však obě byly, za dosud nejasných okolností, zatčeny. Dcera se stala nezvěstnou, manželka byla krutě mučena v Ljubljance a poté popravena, taktéž Ljuškova matka a bratr, jeho sestra byla deportována do gulagu, který přežila.

Ljuškov uprchl s vojenskými plány Dálněvýchodního okruhu, včetně sovětských vojenských rádiových kódů,  13.6.38 do Japonska, informace byly cenné, koncentrace sovětských vojsk na DV byla daleko vyšší, než Japonci odhadovali. 13.7.38 Japonci z propagandistických důvodů uspořádali s Ljuškovem tiskovou konferenci, od té chvíle Ljuškovova manželka zažívala v Ljubljance pekelné mučení .

Ljuškov na tiskovce zaujal protistalinský postoj a prohlásil se za trockistu, list The NYC Times mu nevěřil, Ljuškov byl proti tomu, aby ruští emigranti v Rusku převzali moc, ale odsouhlasil japonské tajné službě plán na zavraždění Stalina v jeho letovisku v Soči skupinou ruských emigrantů, kteří měli přejít hranice z Turecka ( skupinu těchto emigrantů však infiltroval NKVD agent, jenž plán zmařil ).

Protože Ljuškov detailně znal NKVD procedury ohledně Stalinovy ochranky, je tento plán historiky považovaný za jediný važný pokus o odstranění Stalina.

Ljuškov pro Japonce intenzívně pracoval, ti se mu chtěli odměnit, ale jejich rozvědce se nepodařilo vypátrat, co se stalo s jeho rodinou, o které od svého útěku neměl žádné zprávy. Japonci se rozhodli, že jej domestifikují a rozhodli se jej „oženit“ s Japonkou poté, co odmítl několik bělogvardějských žen.

9.8.45 za sovětské invaze do Mandžuska Ljuškov beze stopy zmizel, teprve 1979 jeho řídící důstojník z japonské tajné služby přiznal, že když se RA blížila, dostal rozkaz, aby Ljuškova zastřelil, protože by mohl Sovětům vyzradit japonská vojenská tajemství. Když Ljuškova nepřesvědčil, aby se sám zastřelil, popravu vykonal.

2020 vyšel historický thriller The Klaus Protocol od Franka Schildinera, založený na osudu Ljuškova.

Uplatnění Stalinova NKVD vraha v US

Roland Abbiate, důstojník NKVD a KGB, po vraždě Ignace Reisse zmizel, aby se v letech 1944-46 objevil jako tiskový atašé Vladimír Pravdin na ruské ambasádě ve Washingtonu v roli dopisovatele agentury TASS.  1945 dokonce dělal poradce US delegaci na zakládající konferenci OSN ( poté, dle Golicyna, pracoval jako KGB agent v roli francouzského občana v Rakousku ) …

Tajemník US ministra financí Harry Dexter White/1892-1948 „ infarkt „ po předávkování digoxinem, když byl obviněn ze špionáže pro Kreml/ se 1945 setkal s „ novinářem „ Pravdinem, a naznačil mu, jakými vyjednávacími strategiemi může Kreml zmařit US poválečné návrhy.

Od 2012 ruský právník Alexandr Busarov v rámci svého soukromého projektu Nemesis ( viz „ Nemesis Project. Secret Nuremberg Process for security officers „ ) realizoval přes Putinovy vojenské prokuratury, aniž by si to tyto uvědomovaly,  „ tajný norimberský tribunál „ s příslušníky bolševických tajných služeb, které se v represích a vraždách vyrovnaly Gestapu a SS, ale nikdy nebyli souzeni.

Busarov měl geniální nápad – vydával se za skalního stalinistu a oficiálně ( ale neveřejně bez pozorností médií, které by jeho plány zhatily ) požadoval rehabilitovat některé významné čekisty - někdy uspěl někdy ne, smyslem jeho žádostí však bylo něco jiného - aby Putinovy vojenské prokuratury, aniž by tušily, co dělají, uznaly vinu čekistického systému jako takového, že  Čeka/OGPU/NKVD byla zločinecká organizace stejně jako Gestapo a SS, když rehabilitovaly/nerehabilitovaly čekisty, které do té doby nikdo za zločince neoznačil …

Vojenští prokurátoři v rozsudcích uznávali, že ti, kteří ještě rehabilitováni nebyli, zločinci byli, a rehabilitováni nebudou. 

Vojenští prokurátoři, povzbuzeni Putinovým brutálním potlačením masových demonstrací 2011-12 proti kremelskému falšování parlamentních a prezidentských voleb, tak neveřejně 2012-13 rehabilitovali 30 čekistů, kteří měli na svědomí statisíce lidských životů.

Jejich rehabilitace Busarova „potěšily“,  a přistoupil k dalšímu kroku – začal psát na nejrůznější ruské úřady, aby rehabilitovaným vrátily všechny medajle a finančně odškodnily jejich rodiny, a tento svůj boj za jejich odškodnění začal probírat veřejně v médiích.

Jeho snaha nezůstala nepovšimnuta, a některé úřady začaly jednání vojenských prokurátorů zpochybňovat, takže některé rehabilitace byly napadeny a musely být odvolány.

Busarov začal posílat žádosti o rehabilitaci dalších čekistů, aby Putinův soudní systém rozvrátil vzájemným bojem. A okruh čekistů rozšířil i na ty, kteří byli zkriminalizováni až v 90.letech – zde již neuspěl, ti rehabilitováni nebyli.

Busarov začal žádat i rehabilitaci jejich obětí, a také neuspěl.

Získal však rozsáhlý právní archív z korespondence s vojenskou prokuraturou, včetně tajných informací, kterými prokurátoři odůvodňovali, proč dotyční nemohou být rehabilitováni.

Protože se bál, že mu bude tato korespondence zabavena a on bude zatčen a nařčen z právního vandalismu, dopravil tento archív do zahraničí – nejen pro historiky a právníky. ( RFE 13.5.2019).