Stalinovi vrazi, vyvraždění Trockého rodiny

Na NKVD seznamu lidí na zabití byl po Reissovi starší syn Trockého Lev Sedov ( zavražděn v 2/1938), Trocký ( zavražděn v Mexiku v 8/1940), Henk Sneevliet ( zatčen v Nizozemí po „ z Moskvy řízeném „ udání, zastřelen nacisty

v 4/1942) a Viktor Serge ( zavražděn NKVD v Mexiku v 11/1947 ).

Lev Sedov /1906-1938 PAR/, 2.manželka Trockého Natálie Sedova

Lev Sedov se oženil 1925 (19), 1926 se narodil syn Lev junior, 1928 zemřela na TBC jeho nevlastní sestra Nina Bronstein Nevelson /1902-1928/, Trockého mladší dcera od první manželky Alexandry Sokolovské, jejíhož manžela Mana Samoiloviče Nevelsona /1896-1937/Stalin poslal do gulagu, takže o umírající sestru a její dvě děti ( syn Lev a dcera Volina ) se starala její sestra Zina, která trpěla  nejen TBC jako sestra, ale i depresemi, a byla nucena předat své i sestřiny děti do péče své matky.

V 1/1929 Lev Sedov, jenž svého otce v boji proti Stalinovi podporoval, odjel ( bez svého tříletého syna ) s rodiči z Oděsy do tureckého exilu na ostrov Prinkipo ( součástí rodiny byl i pes ).

V 1/1931 Stalin na naléhání představitelů FKS povolil starší dceři Trockého Zinaidě Bronstein Volkovové /1901-1/1933/ navštívit otce v Turecku.

Zinaida a Nina se rok po sobě narodily v sibiřském exilu profesionálním revolucionářům, kteří se rozvedli ve stejném roce, kdy se narodila Nina – 1902, která krátce zůstala s matkou, zatímco starší Zinaidu si vzala Trockého sestra, poté je obě vychovávali Trockého rodiče Bronsteinovi.

Marxistka Zinaida měla s 1.manželem Moglinem dceru Alexandru Moglinovou /1923-1989/, s 2.manželem Volkovem měla syna Vsevoloda „Seva“ Volkova *1926 ( dosud žije ).

K návštěvě otce měla Zina povoleno vzít si jen jedno dítě, 8letou dceru Alexandru tudíž nechala v péči jejího otce Moglina ( Stalin používal děti jako rukojmí ), a odjela s mladším 5letým synem Vsevolodem, kterého v 11/1931 nechala u svého otce v Turecku a odjela s bratrem Lvem do Berlína ( Sedov měl doprovodit sestru a starat se o sestru v Berlíně, studovat, řídit zdejší trockistickou sítˇ, a monitorovat pro Trockého zdejší situaci - jako otec mluvil německy i francouzsky), kde byla přijata na kliniku pro léčbu neurologických chorob.  V 2/1932 Stalin celou exilovanou rodinu Trockého zbavil občanství, a Zinaida tak nemohla zpět za dcerou, současně byl 1932 zatčen otec její dcery a poslán do gulagu (zemřel 1936), dcery se ujala její matka, která se již starala o dvě děti zemřelé Niny ( deportována do gulagu 1935). Ztrátou občanství se zkomplikoval i příjezd jejího syna z Turecka do Berlína, kam se strýcem Sedovem dorazil až v 12/1932 ( otec syna Platon Volkov byl deportován do gulagu 1935, zemřel 1937).

Když německá policie vyhostila Zinajdu z Berlína a z kliniky byla vyhozena, Trockého starší dcera 5.1.1933 údajně spáchala sebevraždu – pustila si ve svém pronajatém bytě plyn ( její dcera Alexandra Moglinová byla do gulagu poslána 1949, propuštěna 1956, s bratrem Vsevolodem se setkala až na smrtelné posteli v roce 1989, kdy za ní přijel z Mexika, ona mluvila jen rusky, on rusky neuměl ).

Po nástupu Hitlera se Lev Sedov v 3/1933 přesunul do Paříže, kde dle instrukcí otce založil trockistickou buňku, obklopen agenty NKVD, a se svojí partnerkou, komunistkou ze zámožné rodiny, Jeanne Martin de Pallieres /1897-1961/, členkou buňky, se staral i o synovce Vsevoloda Volkova.

Jeanne se seznámila s pohledným Sedovem na ostrově Prinkipo, kam za rodinou Trockého přijela na přání svého manžela Raymonda Moliniera, jenž na ostrově již byl, v 4/1929 - vzápětí Jeanne podepsala Výzvu k dělníkům v listu Vérité, aby odmítli bolševizaci Strany, a byla z KS vyloučena. Od 1931 asistovala Sedovi v Berlíně, a po nástupu Hitlera převezla vlakem archív mezinárodního sekretariátu do Paříže.

V 11/1933 se všichni, včetně Trockého, zúčastnili trockistické konference v Kodani, jejímuž konání Stalin nedokázal zabránit.

V 12/1935 se Jeanne stala konkurentkou Lva Sedova, když podpořila svého manžela Moliniera, jenž zveřejnil manifest La Commune a v 3/1936 se stal členem ÚV Mezinárodní KS, s jejímž založením Trocký nesouhlasil.

( Přátelské vztahy znovunavázala až po válce, a to s vdovou Natálií Sedovou, která na ni převedla autorská práva Trockého děl a veškerý svůj majetek na základě závěti sepsané 12.12.1960, Jeanne však zemřela dříve než Natálie .)

Trocký, zbavený občanství, byl jako apatrides ohrožen vyhoštěním, hrozila mu i extradice do bolševického státu, proto se snažil vyjednat si politický azyl, ale nebyl úspěšný, vyhostilo jej nejen Turecko, ale i Francie, třebaže mu Daladier azyl přislíbil s podmínkou, že nebude politicky činný, nebude psát do žádných novin, dokonce nesměl ani ze své vily v Grenoble do Paříže, a navštěvovat jej směl jen jeho syn Lev Sedov s vnukem Vsevolodem, vyhostilo ho i Norsko.

Novináři jeho vilu v Grenoble obléhali, ale Trocký podmínky pobytu dodržoval a neposkytoval jim rozhovory (  o francouzských politicích si psal soukromý deník, ve kterém Bluma humorně označil za „ pravicového socialistu“ ).

V den zavraždění Kirova 1.12.1934 Stalinovým vrahem Trocký správně předpověděl brutální čistky v Leningradu a zavraždění všech svých blízkých v Rusku  – nemýlil se, již v 1/1935 byly jeho zetˇům Manovi Nevelsenovi a Platonovi Volkovovi jejich 10leté rozsudky v gulagu prodlouženy o dalších 10 let. Jeho první žena Alexandra Sokolovská byla v 1/1935 z Leningradu deportována do Omsku, a její tři vnoučata, o které se po smrti obou dcer starala, převzala do péče její stejně stará a zubožená sestra.

Trockého mladší syn Sergej /1908-1937/se jako profesor Moskevského institutu fyziky a technologie o politiku nezajímal, přesto byl v 1/1935 zatčen, protože odmítl veřejně odsoudit svého otce, a odsouzen k 5 letům exilu v sibiřském Krasnojarsku, kde jako inženýr pracoval v dole na těžbu zlata. 1936 byl znovu zatčen a deportován do gulagu, okolnosti jeho smrti nejsou známé, ale v 1/1937 NKVD oznámila, že Sergej Sedov byl obžalován, že se pokusil otrávit dělníky v továrně, a dostal trest smrti, má se zato, že byl zavražděn v 10/1937, některé zprávy tvrdí, že při povstání v gulagu. Do gulagu byla deportována i jeho manželka a její rodina, děti neměli.

Po NKVD zinscenované vraždě Kirova Stalin vyhlásil prosincový dekret 1934, který se stal základem jeho nového trestního zákoníku, který zkriminalizoval všechno ( viz Putinův zákon o „extrémismu „ )  – od účasti v kontrarevolučních organizacích  a rozsévání kontrarevoluční propagandy přes terorismus, špionáž, sabotáž,  a ozbrojené povstání po „ slovní podporu kontrarevoluce " .

Prosincovým dekretem si Stalin připravil půdu pro další čistky ve vlastních řadách, které začaly v 1/1936 ve městě Gorki, kde NKVD oznámila zatčení svého bývalého informátora, pobaltského Němce, jenž uprchl do Ruska, kterého donutila k přiznání, že je členem trockistické skupiny, která plánovala zavraždit celé sovětské vedení, včetně Stalina, jenž výslechy 82 členů neexistující skupiny osobně monitoroval a zasahoval do nich spolu s Jagodou a gen. prokurátorem Alexandrem Vyšínským. Pouze menšina z nich byli trockisté, ostatní byli střední stranické kádry, které se po smrti Lenina neobtěžovaly výrazněji spolupracovat se Stalinem, a které Stalin potřeboval odklidit z cesty.

Bylo mezi nimi 5 regionálních šéfů Strany, včetně Zinověva a Kameněva, kteří obvinění navzdory mučení odmítli, a drželi hladovku.

V procesu s vyloučením veřejnosti dostali mnohaleté tresty v gulazích.

3.7.1936 Stalin udělil úskočnou audienci 16 z nich, na které je jménem Politbyra ujistil, že nedostanou tresty smrti, ani jejich rodinní příslušníci, pokud se dle obžalovacího spisu ve veřejném procesu přiznají.

Politbyro hned vyhlásilo, že všichni špióni, provokatéři, bělogvardějci, kulaci, trockisté a zinověvci se přiznali,  a budou mít před nejvyšším vojenským soudem proces 19.8.36, spolu s bývalými „zrádcovskými“ funkcionáři Strany.

Procesu se nesměli zúčastnit rodinní příslušníci obžalovaných, ani jejich advokáti.

Hvězdami procesu byli předseda senátu NKVD pluk. Vasil Ulrich, a hlavně gen. prokurátor Vyšínský, jenž hřímal, že zorganizovali nejen vraždu Kirova, a chtěli zabít celé Politbyro, ale dokonce i soudruha Stalina, jehož jméno jen bázlivě zašeptal.

Všech 16 obžalovaných se následně, dle domluvy se Stalinem, ke všemu přiznalo. Kaměněv se navíc přiznal ke styku s Trockým i jeho synem Sergejem. Zinověv se přiznal, že jeho neupřímný bolševismus se proměnil v antibolševismus, a po styku s Trockým ve fašismus. Tito obžalovaní se dále obžalovávali dle odsouhlaseného scénáře navzájem, a předkládali „ důkazy“ pro činy spoluobžalovaných, které zahraniční novináři vyhodnotili jako „ logicky nemožné „.

Stalin se po prvním týdnu procesu vrátil do své vily v Soči, ale dostával přepisy procesu. Vyšinského poznámky k transkriptům byly psychopatické a končily doporučením „ smrt zastřelením“ . Sovětský tisk, pracující a odbory se předháněly v útocích na obžalované, všichni žádaly trest smrti ( jako v 50.letech při procesech zorganizovaných čsl. komunisty v režii sovětských poradců na čsl. ministerstvech ).

Procesy skončily 23.8.36, soudci druhý den vyhlásili pro všechny trest smrti, které byly vykonány následující ráno. Stalin se jim vysmál i po jejich smrti, že uvěřili jeho slibu – v gulazích skončily i jejich rodiny. Ursula Olberg, německá manželka bývalého NKVD informátora, byla navíc po podepsání bolševickonacistického paktu (23.8.39) v 9/1940 dle dohody mezi Gestapem a NKVD vydána Gestapu, načež  „ zmizela“.

Kameněvova žena byla zatčena v 3/1934 a poslána do arktického gulagu, odkud byla v 1/1938 přivezena do Moskvy k novému procesu, vrácena do gulagu, kde byla zastřelena na podzim 1941.

Kameněvův starší syn byl zatčen v 8/1936, odsouzen do vězení v 5/1937 a zastřelen 1939. Zinověvova sestra, lékařka, byla poslána do vorkutského gulagu, kde byla zastřelena, stejně jako 3 ze Zinověvových bratrů, 3 Zinověvovy sestry, 2 jeho synovci, neteř, švagr a bratranec. Zinověvův mladší syn, za jehož život Zinověv prosil u samotného Stalina, byl zatčen a zastřelen 1937.

Týden po zastřelení Zinověva a Kameněva Stalin nařídil Jagodovi, aby z gulagů vybral 5.000 jeho politických odpůrců a nechal je zastřelit, což se stalo v zimě 1936/37. Začátkem léta 1937 Stalin nařídil další masovou popravu svých odpůrců v gulazích, kteří v nich poté byli popravováni až do konce roku 1938, z jejich rodin Stalin ušetřil jen děti do 12 let ( od 12 let byly dle Stalina trestně odpovědné ).

V 5/1935 Pierre Laval odjel do Moskvy vyjednat protiněmeckou francouzsko-sovětskou dohodu o přátelství, po které Stalin milostivě souhlasil, že se francouzští komunisté mohou přátelit se socialisty ( 1928 prohlásil sociální demokraty za sociálfašisty, komunisté se s nimi nesměli stýkat, takže nemohli vyhlásit jednotnou frontu proti nacismu ) …

Trocký si proto musel v 5/1935 urychleně vyjednat pobyt v Norsku, kde vládli labouristé, vylodil se v Bergenu v 6/1935, a bylo mu povoleno v Norsku žít za stejných podmínek jako ve Francii – nesměl psát do novin, nesměl do Osla apod. Trocký napsal v Norsku studii Zrazená revoluce, kterou mu vydali v Paříži 1936, Stalin studii od svých agentů kolem Trockého četl hned, jak ji Trocký dopsal - ještě před vydáním.

Trocký přijel do Mexika po vypovězení z Norska 1937, kde dostal azyl s podmínkou, že se nebude plést do mexické politiky ( pod pseudonymem sice psal články o mexických politicích, ale jinak slib dodržel ).

Nejprve s manželkou Natálií žili v domě malířky Fridy, kde 1938 vyhlásil 4. Internacionálu proti kapitalismu a proti stalinismu.

Mark Zborowski /1908-1990 US/, uprchl 1921 se svými rodiči, ruskými Židy, před bolševiky do polského Lvova, kde proti jejich vůli vstoupil do polské KS, před zatčením prchl s manželkou do Berlína a 1928 do Francie, kde při zaměstnání ( číšník ) vystudoval antropologii na univerzitě v Grenoblu.

1933 se s manželkou a zcela bez peněz objevil v Paříži, kde jej pro NKVD rekrutoval ruský emigrant a NKVD agent Alexander Adler ( Zborowski mu přiznal, že má v Rusku sestru a 2 bratry, a stal se tak vydíratelný ).

Zborowski/ „ Etienne „ dostal za úkol infiltrovat skupinu Lva Sedova, což se mu podařilo přes Sedovovu partnerku Jeanne Martin, která ho doporučila Sedovovi za sekretáře.

Protože v Sedovově francouzské skupině jako jediný mluvil rusky, stal se pro Sedova nepostradatelným, editoval ruskou verzi Bulletinu opozice, zastupoval Sedova v nepřítomnosti, staral se o jeho korespondenci,  a  měl u sebe doma část Trockého archívu – NKDV tak věděla o všem kolem Sedova, trockistů a Trockého.

V 2/1938 dostal Lev Sedov akutní zánět slepého střeva – místo aby jej odvezli do pařížské nemocnice, agent NKVD Mark Zborowski, jenž hrál roli jeho nejlepšího přítele ( stejně přínosným NKVD agentem byl ve 40.letech v NYC), jej přemluvil, aby se nechal operovat tajně na malé soukromé klinice, kterou provozoval bělogvardějec, agent NKVD, jenž operaci týž den osobně provedl.

Zborowski poté informoval svého NKVD nadřízeného, že Sedov je na klinice Mirabeau pod falešným jménem ( Zborowski toto vypověděl před US Senátem 1956).

Sedovovi se pár dní po operaci dařilo dobře, pak se jeho stav prudce zhoršil, a až se značným zpožděním byl převezen do pařížské nemocnice, kde přes opakované krevní transfúze ve velkých bolestech v 31 letech zemřel. Historici se domnívají, že jej NKVD otrávila.

Trocký pověřil interním vyšetřováním Etienna svého bývalého spolupracovníka Rudolfa Klementa, kterého v závěru vyšetřování NKVD agenti vylákali do jednoho bytu, kde jej zavraždili další dva zde čekající agenti NKVD – jistý „Turek“ a Alexandr Korotkov /1909-1961/, pracující jako vrah NKVD od svých 19 let, kteří od těla odřízli hlavu a nohy, nacpali tyto části do kufru a hodili do Seiny. Současně rozeslali trockistům na psacím stroji napsaný dopis jakoby od Klementa, který Trockého obviňoval ze spolupráce s Hitlerem. Tělo Klementa však v 8/1938 vyplavalo na břeh, a bylo identifikováno podle jizvy na ruce.

Korotkov v letech 36-37 sloužil na obchodní misi v Berlíně pod jménem Alexandr Erdberg, osobně se podílel na další vraždě – přeběhlého důstojníka NKVD Georgije Agabekova, jenž o metodách NKVD napsal knihu.

Korotkov byl chráněncem přeběhlíka Alexandra Orlova. Fitin poté vyslal Korotkova zpět do Berlína jako 3. tajemníka ambasády, Korotkovi se podařilo z chyb berlínské rezidentury NKVD za války obvinit agenty GRU, členy Rudé kapely, Sandora Radó, Leopolda Treppera a Anatolije Gureviče, načež byl povýšen na KGB generála.

V Berlíně v letech 1957- 61 jako šéf zdejší KGB rezidentury dělal prostředníka mezi KGB a STASI (Marcus Wolf ), dostal „ infarkt “, když hrál tenis.

Po vraždě interního vyšetřovatele Rudolfa Klementa se NKVD agent Mark Zborowski „Etienne“ stal šéfem dekapitované trockistické organizace ve Francii, a nadále vydával Bulletin Opozice spolu s prominentní trockistkou Liliou Estrin Ginzberg Dallin /1898-1981/, která po studium práv na Moskevské univerzitě emigrovala do Berlína, kde se 1923 provdala za Samuela Estrina – nejprve manželé vyznávali menševismus, poté leninismus, skončili v Levé opozici.

Dle tvrzení Ginzbergové po nástupu Hitlera odjeli 1933 z Berlína do Paříže ( CIA záznamy však uvádějí, že do Paříže Ginzbergová přijela z Moskvy, nikoliv z Berlína ). V Paříži se Ginzbergová stala sekretářkou historika a menševika Borise Nikolajevského v Mezinárodním institutu sociální historie,  a přátelila se se Lvem Sedovem, pracovala pro jeho list Bulletin opozice.

Když se agenti NKVD 6.11.1936 vloupali do Mezinárodního institutu sociální historie a odnesli dokumenty Trockého, celá řada trockistů začala podezírat Ginzbergovou a Zborowského, že jsou NKVD agenti.

Když Lev Sedov za záhadných okolností v pařížské nemocnici zemřel, jeho francouzská partnerka Jeanne Ginzbergovou přímo obvinila ze spolupráce s NKVD a z jeho vraždy. Ginzbergová, jenž si dopisovala s Natálií Sedovou, však přesvědčila Trockého, že je spolu se Zborowským obětí pomluv ze strany NKVD.

1939 přeběhlík Alexander Orlov poslal Trockému nepodepsaný dopis, v němž jej varoval, že NKVD agent „Mark“, jenž infiltroval pařížskou organizaci trockistů,  je Zborowský, Ginzbergová však opět přesvědčila Trockého, že dopis je podvržený NKVD.

Zborowski jako šéf trockistů ve Francii úspěšně rozdmýchával spory mezi zbývajícími členy tím, že podporoval ješitnost každého z nich, jeho hlavním úkolem bylo izolovat Victora Serge, kterého Romain Rolland dostal na své naléhání u Stalina z gulagů.

1940 po okupaci Francie Zborowski za pomoci Davida Dallina a jeho manželky Lilie, kteří mu v NYC sehnali zaměstnání, uprchl do US, kde si za peníze NKVD pořídil luxusní byt na Manhattanu vedle Dallinových, a pokračoval ve svém NKVD úkolu monitorovat trockisty – poté, co Dallinovi 1944 pomohli k přeběhnutí ing. Viktoru Kravčenkovi ze sovětské obchodní mise, špehoval i Dallinovy ( informace z Venona ), a pátral po Kravčenkovi.

1945 Zborowskému sehnala místo asistenta výzkumu na Harvardské univerzitě  kontroverzní US sociální antropoložka z profesorské rodiny Margaret Mead /1901-1978/, 1947 se agent NKVD Zborowský stal US občanem, 1952 Zborowský spolu s Elisabeth Herzog publikovali významnou knihu o Židech ve východní Evropě před 2.sv.v.

1943 se Lilie Estring Ginzberg v US provdala za menševického vůdce a historika Davida Dallina /1889-1962/, jenž vystudoval univerzity v Berlíně a v Heidelbergu, kde získal 1913 doktorát, 1922 uprchl před bolševiky do Německa, 1935 do PL, a poté do US, kde se 1942 v NYC seznámil s agentkou NKVD Estring Ginzbergovou, kvůli které opustil manželku.

V 4/1944 pomohli přeběhnout kapitánu RA Viktoru Kravčenkovi /1905-1966/,  jenž byl 1943 poslán do NYC jako člen Sovětské nákupní komise ( v SU, jak bylo za komunistů zvykem brát rukojmí, nechal 8letého syna Valentina, poslaného na 5 let do gulagu v roce 1953 (17let), kde se pokusil o sebevraždu, 1992 odjel do US, 2001, v den, kdy obdržel US občanství, zemřel na infarkt ). Kravčenko napsal 1946 knihu I chose freedom, psal i o Holodomoru na Ukrajině.

Také Dallin, redaktor levicového protikomunistického čas.The New Leader, založeného 1924 US Socialistickou stranou, napsal v roce 1948 společně s protibolševickým marxistou a historikem Borisem Nikolajevským/1887-1966/, prominentním menševickým intelektuálem, jenž od roku 1942 žil v US, knihu „Nucené práce v bolševickém Rusku „ /Forced Labour in Soviet Russia, první knihu, která systematicky pojednávala o sovětských gulazích, kterou US akademici přijali s ovacemi,  ale v 60.letech ji jiní akademici označili za „nevěrohodnou“ a vymazali ji z akademického povědomí tak dokonale, že když 1974 v Curychu vyšla Solženicynova kniha Souostroví gulag  ( v ruštině vyšla poprvé v emigrantském vydavatelství YMCA-Press v Paříži v 12/1973 ), byl to pro US akademiky obrovský šok ( 50 let od zveřejnění Solženicynova Ivana ... - Militaria

ww.militaria.cz › clanky › miscellanea › 0-let-od-zverejneni-solzenicyno...)

1955 přeběhlík Alexandr Orlov odhalil identitu Zborowského ve své výpovědi před US Senátem, ale FBI tuto informaci věděla již dávno od dvojitého agenta NKVD a FBI Borise Morrose. Orlov přesvědčoval CIA, že také Ginzbergová byla agentkou NKVD, a ve 20.letech byl placeným agentem ČEKA v Berlíně  i David Dallin, řízený Borisem Bazarovem.

1972 CIA historik ve své studii, odtajněné 1994, potvrzuje, že Ginzbergová byla agentkou NKVD, ve zprávách z Venona projektu, odtajněném 1995, je Ginzbergová jmenována jen v souvislosti s přeběhnutím Viktora Kravčuka.

Mark Zborowski vypovídal před Senátem v 2/1956. Protože nemohl být za svoji činnost stíhán ve Francii, připustil, že ve Francii pro NKVD pracoval, ale lhal, že v US spolupráci s NKVD, která jej v NYC kontaktovala, již nenavázal  …

Venona dešifrované zprávy jej však usvědčily ze lži, byl proto za křivou přísahu 1962 odsouzen na 4 roky vězení.

Po propuštění se odstěhoval do San Franciska, kde šéfoval Institutu  pro bolest (Mount Zion Hospital ), kde 1969 vydal studii People in Pain o reakcích na bolest u různých národů, zemřel 1990.

Přiznání Zborowského Elisabeth Porecké, vdově po Ignáci Reissovi ( napsala knihu Naši vlastní lidé, vzpomínka na Ignace Reisse a jeho přátele ) :

Nejprve za ní 1955 přišli agenti FBI a vyptávali se na Zborowského, poté za ní 2x v roce 1955 přišel i Zborowský.

Porecká uvádí, že „Etienne“ nečekal na její otázky, a začal mluvit sám, že byl agentem NKVD přes 20 let, že jej naverboval ruský krajan v Grenoblu, jenž mu navrhl, aby odjel do Paříže, kde by spolu s dalšími ruskými krajany mohl být užitečný Sovětskému svazu.

Porecká se zeptala na vraždu Lva Sedova, Trockého syna, a on jí řekl : “ Pamatuješ, jak jsme se setkali pár dní po vraždě Sedova, a ty jsi byla totálně zdrcená, zato pro mne byl den jeho smrti nejštˇastnějším dnem mého života – již jsem jej nemusel špehovat, již jsem na něj nemusel donášet, mylně jsem se ale domníval, že tím moje práce pro NKVD skončila „ …

Zeptala se ho i na jeho roli ve vraždě svého manžela Ludvíka Poreckého ( Ignáce Reisse ), zeptala se ho přímo, zda to byl on, kdo NKVD informoval o dopise  Krivického, který jí napsal, řekla : „ Ukázal ti ten dopis Lev Sedov ?“ Jen pokrčil rameny a žalostně se usmál –  „ Atˇjsem se zeptala na cokoliv kolem Ludvíka, jen krčil rameny  – věděla jsem, že to byl on, kdo o dopise informoval NKVD“ .